[Nice] June 30. [19]55.

Drazí:

Také jsem se musel zasmát těm filmařům ale překvapilo mě to stejně, byla to neočekávaná novinka. To asi ten pan Pešek byl málo ve světě že neví když někoho pozve na večeři že ji taky musí zaplatit, asi ještě nikoho v životě nepozval. Ostatně on to sám neplatil. Jistě mohl říci že jsem neměl ani na autobus protože nás básník zavezl zpět do Nicy taxikem. No tak to je na světě, člověk se nikdy nezachová. O tom jak se u nás básník a ten pán z legace nabaštili to neřekl asi nic. A kdybych já byl za ně zaplatil večeři tak by byli asi řekli že jsem se zaprodal Americkým kapitalistum za dolary. Ale věřím že jste [se] nasmáli a jsem rád že jsem je letos neviděl. Ostatně celá ta banda mně mohla býti ukradena, já byl jenom rád že jsem potkal starého kamaráda.[1] a byl jsem též zvědav co dělají za filmy, což jsem byl zklamán, Měl jsem teď zase práci s opravováním Čelového koncertu,[2] slyŝel jsem ho z Paříže a je v tom plno chyb, že to ani k poznání není. A to jej asi také tak slyšeli v Praze, což mě rovněž mrzí.[3] Napište M.[4] ať vyhledá to celistu (Sádlo?)[5] a řekne mu ať to teď nehraje, bude vydána u Schotta nová partitura kde je vše opraveno.[6] Ale měl jsem s tím dřinu, to víte je to stará věc z roku 1937 asi a já jsem 

to zapoměl a teď jsem se musel k tomu vrátit.[7] Ale jsem rád že jsem to udělal. To byla ta ztracená partitura v roce 1940, co ji našel pak Fournier[8] v jednom obchodě a já jsem ji od té doby neviděl a myslím že tam někdo připsal noty a „opravil ji“, tak jsem rád že jsem to onehdy poslouchal přes Radio, můžete si představit jak jsem byl překvapen a tak jsem si hned nechal poslat partituru a celou ji přepsal a změnil tak teď je to k světu. Co se Kohouta[9] malíře týče, nevím co bylo s tím baletem, byl-li to jeho nápad, myslím že byl, jen vím že dal do novin že to Národní přijalo k provedení což nebylo pravda a měl jsem s Kovařovicem[10] potom trapný výstup ač jsem byl jako vždy nevinen. Kohout je teď někde v Chicagu ale málo o něm vím:[11] To vše nemá význam. Co se Bergra[12] týče nevím o něm nic, jenom že přijel jednou do Poličky se nabídnout že by dělal navrhy na scénu, což potom dělal. Můj dojem je a byl že se chtěl dostat do baletu protože hned první zkoušku si pozval tu nejhezčí holku na večeři. Tak to napiŝte M. jestli se mu to hodí do knihy anebo ne. [13] Ale to jsou vŝechno jenom puntiky. Příště Vám napíšu tomu p. Matoušovi.[14] Zouhar mi psal ale teď jsem se nedostal k psaní dopisu mám toho teď celou literaturu k odpovědění.[15] Zeptejte se Š. jsou li tam nějaké peníze pro Vás a může to provest jako obvykle a nebo napsat mi kolik tam jich je.[16]

Mnoho Vás vŝechny zdravíme Vaši Ch.[17] + Bohouš.

[1] Humorná historka, kterou BM na jeho přání (PBM Kr 492) popisovali jeho sourozenci, se týkala setkání BM s československou delegací na filmovém festivalu v Cannes (25. 3. – 9. 4. 1954). Skladatel se tu po letech sešel s  Vítězslavem Nezvalem (1900-1958) – zde označovaným jako „básník“ a „starý kamarád“, jehož neoficiálním „stranickým“ posláním v Cannes bylo přesvědčit BM k návratu do vlasti (Mihule 2002, s. 462; PBM Kr 492).

[2] Na třetí verzi Koncertu pro violoncello a orchestr č. 1, H 196 III, pracoval BM v červnu a červenci 1955 (Halbreich 2007, s. 313).

[3] Na festivalu Pražské jaro zazněly v roce 1955 tři skladby BM. Na prvním koncertě konaném v neděli 29. 5. 1955 v 10:30 ve Smetanově síni Obecního domu v Praze uvedl Symfonický orchestr pražského rozhlasu pod taktovkou Václava Neumanna (1920-1995) Koncert pro violoncello a orchestr č. 1, H 196 II, - pravděpodobně 2. verzi z roku 1939, na violoncello hrál Miloš Sádlo (1912-2003) a Sinfoniettu giacosu, H 282, na klavír Stanislav Knor (1929-1984). Na druhém koncertě dne 1. 6. 1955 ve 20:00 hod. opět ve Smetanově síni Obecního domu v Praze zazněla Symfonie č. 4, H 305, v podání Symfonického orchestru hlavního města Prahy, provedení řídil polský dirigent Bohdan Wodiczko (1911-1985) (zdroj: http://www.festival.cz/cz/archiv/4131, cit. dne 20. 5. 2016)

[4] Miloš Šafránek (1894-1982), blízký spolupracovník a přítel BM.

[5] Miloš Sádlo (1912-2003), významný český violoncellista.

[6] Třetí verzi Koncertu pro violoncello a orchestr č. 1, H 196 III, vydala firma Schott Music GmbH & Co. v roce 1958 (Halbreich 2007, s. 313).

[7] První verzi Koncertu pro violoncello a orchestr č. 1, H 196 I, dokončil BM 17. 10. 1930 v Poličce, druhá verze Koncertu pro violoncello a orchestr č. 1, H 196 II, vznikala v roce 1939 v Paříži (Halbreich 2007, s. 312).

[8] Pierre Fournier (1906-1986), vynikající francouzský violoncellista, jemuž BM dedikoval 2. a 3. verzi Koncertu pro violoncello a orchestr č. 1, H 196 II, Koncertu pro violoncello a orchestr č. 1, H 196 III, (Halbreich 2007, s. 312, 313).

[9] Alois Kohout (1891-1977), český malíř. Na jeho libreto zkomponoval BM v letech 1913-1914 své první scénické dílo – balet Noc, H 89, (dokončeno 9. 1. 1914) ovlivněné a koncepčně blízké Ruskému baletu Sergeje Ďagileva (1872-1929), (Halbreich 2007, s. 196).

[10] Karel Kovařovic (1862-1920), český hudební skladatel a dirigent. V letech 1900-1920 dirigent, dramaturga šéf opery Národního divadla v Praze.

[11] Malíř Alois Kohout (1891-1977) žil po roce 1948 krátce v Itálii, odkud odjel do USA, kde žil až do své smrti. Nejprve to bylo v Chicagu, zde mu pomohl usadit se tamní český krajanský spolek, později si otevřel svou vlastní galerii v Los Angeles (Probst, Vojtěch. Lví život Kohouta. In Literární noviny, 25. 1. 2011; http://www.literarky.cz/blogy/136-vojtech-probst/3169-lvi-ivot-kohouta)

[12] Augustin Berger (1861-1945), český baletní mistr a dramaturg Národního divadla v Praze v letech 1911-1923, úspěšně působil i v zahraničí (viz slovníkové heslo Augustin Berger v Česko-Slovenské filmové databázi; http://www.csfd.cz/tvurce/28269-augustin-berger/).

[13] Miloš Šafránek (1894-1982) shromažďoval údaje pro jeho biografii vydanou v roce 1961 (Šafránek, Miloš. Bohuslav Martinů – život a dílo. Praha: Státní hudební nakladatelství, 1961).

[14] BM žádal své sourozence o zaslání českého překladu eposu. V roce 1955 existoval v českém překladu vydaný pouze text Ferdinanda Stiebitze (1894-1961) vytvořený z německých překladů (Stiebitz, Ferdinand. Gilgameš: Starobabylonský epos. Brno: Jan V. Pojer, 1944). Tuto knihu BM zaslal Zdeněk Zouhar v lednu 1955 (Zouhar 2008, s. 104). Sourozencům BM se podařilo skladateli zajistit a poslat pravděpodobně rukopis překladu Eposu o Gilgamešovi od profesora Univerzity Karlovy v Praze Lubora Matouše (1908-1984), českého orientalisty zaměřujícího se na asyrologii a sumerologii. Překlad vyšel až o tři roky později (Epos o Gilgamešovi. Praha: SNKLHU, 1958). Viz http://www.libri.cz/databaze/orient/search.php?name=Matou%B9+L  (1. 6. 2016). Dopis s poděkováním prof. L. Matoušovi BM přiložil k dopisu rodině do Poličky z 16. 7. 1955 (PBM Kr 498) „[…] posílám pár řádek pro prof. Matouše tak mu to nějak předejte[…]“.

[15] Zdeněk Zouhar (1927-2011), český hudební skladatel, pedagog a muzikolog. V letech 1953- 1956 sbormistr brněnského pěveckého sdružení OPUS. Počátkem července 1954 Zdeněk Zouhar písemně požádal BM o novou skladbu, která by mohla navazovat na Dvořákovy Moravské dvojzpěvy (Zouhar 1957, s. 105). BM přání vyhověl a ve dnech 1. – 5. 8. 1954 zkomponoval Petrklíč, H 348, dvojzpěvy na texty moravské lidové poezie. Jako celek poprvé zazněly 25. 4. 1955 v Brně v podání ženské části brněnského pěveckého sdružení OPUS řízené Zdeňkem Zouharem (Halbreich 2007, s. 439 a Zouhar 2008, s. 332-334). Dopis nejbližší tomuto datu odeslal BM Zdeňku Zouharovi až 6. 7. 1955. V něm skladatel oznamuje své rozhodnutí věnovat premiéru nové kantáty Otvírání studánek, H 354 právě Z. Zouharovi a jeho pěveckému sboru OPUS (Zouhar 2008, s. 122-126)

[16] Finanční prostředky získané za provozování skladeb BM v Československu nemohly být v té době zasílány mimo republiku. Prostřednictvím Karla Šebánka (1903-1980) se jimi proto částečně snažil vypomáhat svým příbuzným v ČSR. Nebylo to však bez problémů.

[17] Charlotte Martinů (1894-1978), manželka BM.