This content was automatically translated from the original language. The original content is available by clicking the link below.

[Nice] Dec.[embre] 5. [19]54.

Drazí:

Tak už ty nové narozeniny na mě lezou, příští týden budeme slavit, ani mě ta oslava nic nebaví, už je těch let trochu moc.[1] A když si vzpomenu že ti naši uličníci z Prahy co studovali v Paříži, Páleníček[2] a.t.d.[3] mně už před 15 lety nazývali stařičký skladatel! No co můžeme dělat? Aspoň trochu úcty si člověk dobude, na staré lidi si už tak netroufají. No ale také ne vždycky. Když na to myslím tak jsem toho užil na tomto světě dost, ale na to já málo myslím, jen někdy když mám vztek. Oslavím to stejně jak se sluší a patří. Charlie[4] posílá dlouhý dopis,[5] byla nastuzená a tak měla čas psát, jinak stále si vymýšlí nějakou práci. My jsme si odvykli zimě s našim ústředním topením v N.Y. a tak teď si zase musíme zvykat jak to je když se musí topit, ačkoliv se zde o zimě ani nedá mluvit, je jenom vlhko. Vzpomínám na naši zimu jak nám zuby cvakaly a přál bych Vám abyste měli tu naši. Dnes už se slunce zase vrátilo a ještě máme růže na terase. Psal jsem teď Honzíkovi[6] aby nežárlil že žádám někoho jiného, když něco potřebuji.[7] Šeb. mi psal že mu dali nějakou podporu.[8] Teď pracuji na klavírní Sonatě pro Rud. Serkina,[9] už jsem mu to před lety slíbil. Ať nic nedělají v Praze s těmi mými starými kompozicei jako Butterfly[10] atd. na co to Š.[11] chtěl? Spíše by se mohl podívat na Half-time, partitura je asi ve Filharmonii[12] Mnoho zdravím, budete asi vzpomínati. Bohouš

Napiŝte jak dlouho jde dopis k vám.