Jaroslav Mihule uvádí, že Nipponari (H 68 A) vznikly původně jako písňový cyklus s průvodem klavíru, jenž byl zřejmě v létě 1912 upraven pro zpěv a komorní ansámbl (H 68). Dle Mihuleho již kompozičně vyspělý vokální cyklus tvoří sedm písní na české parafráze starých japonských básníků a básnířek.
Nippon označuje zemi vycházejícího slunce, Japonsko, a název cyklu je poetickou náhradou za běžnější slovo „japonerie", tj. japonské nálady, oblíbené zvláště v období secese na přelomu století.
[…] Z českých přebásnění japonských předloh vytěžil Martinů sugestivní „orientální" nálady. Snivé spočinutí zpomaluje čas, plynoucí v Orientu jinak než v západní Evropě. Při pohledu na jeho vývoj jsou dílem nesporně mladistvým, avšak definitivním a přesvědčivým. […]
Tvůrci předloh jednotlivých písní byli: 1. básnířka Nukata no Ōkimi [asi 630–690], manželka císaře Tendžiho (626–671) – píseň Modrá hodina, 2. vládní rada Kincune (1174–1227) – Stáří, 3. Kibi no Makibi (693–775), učenec, básník, vyslanec v Číně a ministr – Vzpomínka, 4. a 6. Ono no Komači [asi 825 – asi 900], básnířka, jedna z tzv. Šestice básnických géniů (Rokkasen), činná kolem poloviny 9. stol. – Prosněný život a Pohled nazpět, 5. Šizuka Gozen [1165–1211], tanečnice v hlavním městě Heiankjó (dnes Kjóto), konec 12. stol. – Stopy ve sněhu, 7. Ōtsu no Miko (663–687), syn císaře Tenmua ([asi 631]–686) – U posvátného jezera. Byly inspirovány orientální poezií v českých přebásněních Emanuela z Lešehradu, který se opíral o německou antologii japonské poezie v parafrázích Paula Enderlinga.
Nipponari byly dedikovány světově proslulé operní zpěvačce, jejíž jméno spolu s vynikajícími výkony znal Martinů z programů pražské opery: Theo Drill Oridge. Považoval ji za svůj pěvecký idol a nebyl v tomto vysokém ocenění jejího zpěvu sám. […]
Pro více informací viz také Nipponari, H 68, verze pro hlas a orchestr.
Jaroslav Mihule, Martinů: osud skladatele, Praha: Karolinum, 2002, s. 52–53 [zkrátila a doplnila Jana Burdová, 2024].