Mercredi 6 Mars 1935.

Chères Mammy et Marienka.

Nous avons été très heureux de recevoir de vos bonnes nouvelles et de vous savoir bien rentrées. Nous sommes rentrés directement de Brno à Prague à cause de ce concert avec Molinari, et comme Bohus s’en doutait un peu, M. Molinari n’a pu diriger la musique de Bohus n’ayant pas assez de temps pour répéter, c’est dommage, car maintenant, il n’y a plus l’espoir que ce sera joué, nous étions au concert, moi, j’étais dans la loge de Mme Molinari, vous jugez de la tête qu’ont fait certains Pragois, ils en étaient jaunes !!!

Jusqu’à Mme Fina, qui me voyant si chic : j’avais mis ma robe de velours noir avec cette blouse en lamé d’argent, cela faisait très bien le soir, alors Fina m’a toujours prise près d’elle, où les Messieurs fument, à seule fin, que je n’aille pas me promener, comme l’on fait toujours à chaque entre-acte et de cette façon je n’ai pas aucun de nos amis. Avec la pensée de ce concert nous ne sommes pas allés à Zlin, et c’est dommage car M. Kolda qui s’occupe du film, avait arrangé un déjeuner avec M. Baťa. Nous devons y aller la semaine prochaine et Bohus voudrait s’arranger pour passer à Brno, mercredi 13,

car on joue ce soir-là son opéra et il aimerait encore le voir une fois. Bohus est assez occupé, il courre toute la journée, pour ne pas obtenir grand chose, il espère avoir quelque chose avec la radio, un petit opéra, qu’il ferait avec M. Nezval, mais justement celui-ci est malade, il ne peut donc rien faire. J’ai reçu des nouvelles de chez ma famille, mon frère est malade et l’on me donne peu d’espoir pour le guérir, c’est malheureux, un garçon qui a l’âge de Bohus, tout cela c’est le résultat de la guerre, Maman est bien désespérée, surtout qu’elle ne peut aller le voir, comme elle

le voudrait, ma sœur attend son bébé. Nous entendons par la radio qu’il fait froid à Policka, ici aussi il fait froid et aujourd’hui, il tombe beaucoup de neige.

Drazí, připojuji pár slov  Mám hodně shánění a všude to trvá moc dlouho. Poŝlete mi prosím Vás ten notový papír co je nahoře hned u schodů, je to připraveno jen přikryto dekou. Poŝlete jen ten bílý, jeden je tam také takový nažloutlý ten nechte doma. Budu dělat asi s Nezvalem malou operu pro radio.[1] Byl jsem na ministerstvu a tak tam má Fanouš[2] přijít až bude v Praze je to v památkovém oddělení, možná že se tam něco najde. Přidejeli Fanouš dokud budu zde půjdu tam s ním, když ne tedy mu to zařídím a dám adresu na koho se má obrátit. Dostal jsem jeŝtê kritiky z Brna,[3] vesměs jsou báječné. Možná že pojedeme po neděli do Zlína.[4] Napíŝu jeŝtě více, teď už pospíchám 

Ten papír poŝlete.

Srdečně Váš

Bohouš.

Paní Coolidge[5] bude hrát v Paříži ten sextet co dostal tu cenu.[6]

[PŘEKLAD:]

[Praha] Středa 6. března 1935

Milá mamy[7] a milá Marienko. [8]

Byli jsme nesmírně rádi, když jsme od Vás dostali dobré zprávy a když jsme se dočetli, že jste se v pořádku vrátili. [9] My jsme jeli z Brna přímo do Prahy, to kvůli tomu koncertu s Molinarim,[10] ale jak už Bohuš tak trochu tušil, pan Molinari nemohl Bohušovu hudbu dirigovat, protože neměl dost času na zkoušení, je to škoda, neboť teď už není naděje, že to budou hrát, na koncertě jsme byli, já jsem byla v lóži paní Molinariové, a to si můžete představit, jak se někteří Pražáci tvářili, byli celí namíchnutí!!!

Dokonce i madam Fina, [11] protože viděla, že jsem oblečená náramně šik: měla jsem na sobě černé sametové šaty a tu blůzu se stříbrnými dracouny, toho večera se to výborně hodilo, a tak si mne Fina pořád držela u sebe, tam, co si pánové chodí zakouřit, s jediným úmyslem, abych se nešla projít, jak už se to o přestávkách dělá, takže jsem se neviděla s žádným z našich přátel. Měli jsme v hlavě ten koncert a do Zlína jsme nakonec nejeli, což je škoda, protože pan Kolda,[12] který má na starosti film, zařídil oběd s panem Baťou.[13] Máme tam jet příští týden, a Bohuš by to chtěl zaonačit tak, abychom byli ve středu 13. v Brně,

protože večer budou dávat jeho operu, [14] a on by ji rád ještě jednou viděl. Bohuš je dost zaneprázdněný, celý den někde běhá, ale nic moc z toho není, doufá, že bude mít něco s rozhlasem, nějakou malou operu, [15] kterou by udělal s panem Nezvalem, [16] no a ten je zrovna nemocný, a tedy nemůže dělat nic. Dostala jsem zprávy od naší rodiny, bratr je nemocný, a dávají mi jen malou naději, že by ho vyléčili, je to neštěstí, vždyť je to mladík v Bohušově věku, [17] je to všechno následek války, maminka[18] je úplně zoufalá, hlavně proto, že ho nemůže navštěvovat tak,

jak by chtěla, sestra čeká děťátko.[19] V rozhlase slyšíme, že je v Poličce zima, tady je zima také, a dnes hodně sněží.

[1] Hlas lesa, H 243.

[2] František Martinů (1880-1958), bratr BM. Skrze své známosti na státních úřadech se BM pokoušel pomoci svému bratrovi najít práci.

[3] Jedná se o kritiky na premiéru opery Hry o Marii, H 236, premiérovanou v Zemském divadle v Brně 23. 2. 1935.

[4] Hudbu k dokumentárnímu a reklamnímu filmu Střevíček, H 239, napsal BM na zakázku firmy Baťa ve Zlíně.

[5] Elisabeth Sprague Coolidge (1864-1953), americká pianistka a mecenáška.

[6] Smyčcový sextet, H 224, obdržel v USA cenu Elizabeth Spraque Coolidge Medal za mimořádný přínos komorní hudbě (Halbreich 2007, s. 378).

[7] Karolina Martinů (1855-1944), matka BM.

[8] Marie Martinů (1882-1959), sestra BM.

[9] Pravděpodobně se Charlotte zmiňuje o cestě Karoliny a Marie Martinů z Poličky do Brna na preméru opery Hry o Marii, H 236, která se uskutečnila 23. 2. 1935 v Zemském divadle v Brně (Halbreich 2007, s. 154).

[10] Bernardo Molinari (1880-1952), italský houslista a dirigent. Ve 30. letech hostoval v Národním divadle v Praze (mj. zde v roce 1935 řídil operu Norma Vincenza Belliniho).

[11] Pravděpodobně Fína Tausigová-Ganzová.

[12] Ladislav Kolda (1903-1983), filmový producent.

[13] Jan Antonín Baťa (1898-1965), český podnikatel v obuvnickém průmyslu. 1. 3. 1935 BM dokončil hudbu k dokumentárnímu a propagačnímu filmu firmy Baťa: Střevíček, H 239, (Halbreich 2007, s. 226).

[14] Hry o Marii, H 236.

[15] Operu Hlas lesa, H 243, BM zkomponoval bezprostředně po svém návratu do Paříže (duben – květen 1935), poprvé zazněla v Pražském rozhlase 6. 10. 1935 (Halbreich 2007, s. 158).

[16] Vítězslav Nezval (1900-1958), český básník, spisovatel a překladatel, autor libreta opery Hlas lesa, H 243.

[17] Charles Quennehen (1891-1935), bratr Charlotte Martinů, zemřel ještě před návratem manželů Martinů do Francie (tedy mezi 31. 3. a 2. 4. 1935).

[18] Amicie Quennehen (1866-1948), matka Charlotte Martinů.

[19] V dopis z 31. 3. 1935 (PBM Kr 154) již Charlotte informuje svou švagrovou Marii Martinů, že se sestře Georgette Bécourt, roz. Quennehen (1903-1966), narodila holčička.