Paris 17./3. 1931.

Drazí, 

Vaše psaní došlo a Vy jistě máte už moje. Máte zbytečné starosti, to přece víte, že kdyby by mi něco bylo, že bych právě hned psal abyste neměli obavy.[1]Měl jsem hodně záležitostí letos je to horší s tou krisí, každý schovává peníze. Myslím že souhlasíte s tou sumou co jsem napsal, je to cena klavíru,[2]a nebudou moci říci že jsem chtěl z toho profitovat. Mohli jsme ovšem říci více, ale možná že i to se jim bude zdáti dost drahé. Napiŝte mi jak to pokračuje ostatně Mařka[3]uvidí sama jak se na to tváří, nejlépe když se poradí s p. Hlavsou.[4]Moc jsem se podivil že ti hoši tu Sonátu sehráli,[5]je to hodně těžké, zvláŝtě pro piano. Jsem také rád že to s tím pianem tak dopadlo, to se teď v Poličce nějak o mne zajímají. Co uděláte s tím Radiem,[6]poradte se s Adou[7]a rozhodně se ti zařidte, pro maminku[8]to bude také zábavné, jsouhrají teď i divadla a opery, a není to tak drahé, a je to přece jen 

zábava na večer. Ada Vás s tím naučí manipulovat. Také se chci zeptat maminky na jednu věc která je opravdu pro mne moc vážná. Je to k vůli Charlottce, chci se oẑeniti, a nemá to žádný smysl to stále odkládati, a také uẑ bych to chtěl mít urovnáno, takhle to je pro mne moc rozházené a potřebuji už míti trochu klidu.[9]Já jsem Charlottu poznal dobře za tu dobu co s ní chodím a mám ji rád, tak myslím že maminka proti tomu nebude nic namítat. Já sám jsem také někdy hodně podivný a každý mi hned neporozumí, Charlotte mi vyhoví, protože už mne zná, a neměli jsme za celou tu dobu mezi sebou žádné nedorozumění. Myslím že maminka uzná že v této otázce musím rozhodnout sám a také mne znáte že nejsem tak lehkomyslný abych tento krok bral na lehkou váhu. Také nechci nic dělat bez maminčina vědomí, je to přece jen vážný krok. Jsem přesvědčen že s ní budu štasten, protože jsem ji dobře poznal, je to hodné děvče a má mne také ráda. Doufám že maminka vŝechna ta malá nedorozumění o prázdninách nebude brát tak vážně a že mi nebude dělat překážky.[10]Pište mi brzo, co o tom maminka soudí, ujištuji Vás že jsem všechno důkladně probral a přemyslel. 

Moc Vás zdravím

Váš Bohouŝ.

[1]V dopise rodině do Poličky ze dne 7. 3. 1931 (CBM, PBM Kr 34) si BM stýská nad řídkou korespondencí s Poličkou a přičítá to špatnému počasí.

[2]Podle Popelky (1996, s. 22) se jedná o křídlo, které BM koupil v Praze v září 1916 u firmy Josef Brož za 1000 korun včetně dopravy do Poličky po železnici. Již v roce 1919 a následně v letech 1930-1932 se BM pokoušel svůj poličský klavír prodat (CBM, PBM Kr 36 – 78). Po řadě neúspěšných pokusů si jej koupil Bohuslav Šmíd (1895-1982), architekt z Poličky a přítel BM, jemuž skladatel děkuje dopisem odeslaným 16. 5. 1932 z Paříže (osobní archiv rodiny Šmídovy, otištěn v Popelka 1996, s. 22).V současné době je klavír umístěn v CBM v Poličce.

[3]Marie Martinů (1882-1959), sestra BM.

[4]Josef Hlavsa (1889-1970), dlouholetý ředitel poličských dívčích škol, kulturní a osvětový pracovník, funkcionář Sokola, zdatný violoncellista, v letech 1945 a 1954-1956 předseda Místního národního výboru v Poličce (Popelka 1996, 192; Junek – Konečný 2015, s. 528).

[5]Sonáta pro housle a klavír č. 1, H 182, zazněla v Poličce 7. 3. 1931 v rámci akademie k 81. narozeninám prezidenta republiky v interpretaci dvou studentů poličského gymnázia – houslisty Františka Šauera (1912-1989) a klavíristy Vladimíra Rytíře (Popelka 1996, 19; Jirglová 2013, s. 127). 

[6]BM svým příbuzným v Poličce v dopise ze 12. 3. 1931 (CBM, PBM Kr 35) doporučoval, aby si za podíl z prodeje klavíru koupili rozhlasový přijímač.

[7]Adolf Klimeš (1880-1946), dlouholetý prvorepublikový starosta poličky a přítel BM. Jako odborníka na rozhlasové přijímače jej BM zmiňuje i v dalších dopisech rodině do Poličky (CBM, PBM Kr 30, 35).

[8]Karolina Martinů (1855-1944), matka BM.

[9]S Charlotte Quennehen (1894-1978) se BM oženil v sobotu 21. 3. 1931 na radnici druhého pařížského okresu (Mihule 2017, s. 184). O průběhu svatebního dne BM referuje v následujícím dopise rodině do Poličky (CBM, PBM Kr 38).

[10]Matka BM měla o své budoucí snaše zcela jiné představy, což patrně uměla dávat najevo (Mihule 2017, s. 169).