| Věcné poznámky k DP | [1] Od 40. let Bohuslav Martinů psal své skladby na průsvitný notový papír (Circle Blue Print), z něhož bylo možné vytvořit faksimilní světlotiskové kopie, které se od originálu lišily ztrátou lesku autografu a neprůsvitností papíru. O tomto speciálním notovém papíru psal skladatel do Poličky: "Jsem rád že jsem si vzal ten nový notový papír z kterého se lehce dělají kopie, zde to nemají." (Dopis 16. ledna 1954, archiv PBM.) Díky této technologii mohl tentýž den poslat identickou kopii autografu také Miloslavu Burešovi. (Dopis 16. července 1955, archiv PBM.)
[2] O den dříve Martinů oznamoval Burešovi: "Nebudete snad proti tomu že jmenuji komposici: 'Otvírání studánek'. Je to zase můj vztah a vzpomínky, termín je ze Sušilovy sbírky." (Dopis 15. července 1955, archiv PBM.)
[3] Zdeněk Zouhar kantátu premiéroval 7. ledna 1956 s ženským sborem OPUS v poličském Tylově domě. Bohuslav Martinů však musel již v polovině července ujistit Miloslava Bureše: "Samozřejmě se postarám o provedení v Brně a Praze hned po premiéře." (Dopis 15. července 1955, archiv PBM.)
[4] Tato druhá kopie je dnes uložena v PBM pod signaturou Ag 315. Zásahy tužkou doplňující a revidující zejména text, provedl Zdeněk Zouhar na základě pokynů Miloslava Bureše po generální zkoušce 4. ledna 1956. Bohuslav Martinů souhlasil s textovými úpravami v dopise básníkovi již v září 1955: "Co se týče Studánek opravte vše co potřebujete a dopište do definitivní partitury. Ono místo kde si stále předáváme klíč opravím ihned po návratu do N.Y. t.j. 5. října." (Dopis 21. září 1955, archiv PBM.) První kopie partitury, z níž byla kantáta provedena 7. ledna 1956 v Poličce, je uložena v archivu Zdeňka Zouhara.
[5] Skladatel informoval sourozence: "Posílám Burešovi tu partituru a tak jsem k tomu přibalil ty sbory v nichž jsou Pasačky a můj diplom z Institutu. Jendovi též posílám noty a Zouharovi přikládám knížku z Institutu abyste věděli kdo tam je, samej velikán." (Dopis bez datace, patrně 16. července 1955, archiv PBM Kr 498.)
[6] Karel Šebánek (1903-1980), nakladatelský pracovník, do roku 1948 ředitel nakladatelství Melantrich v Praze. Po znárodnění v letech 1949-1952 ředitel Národního hudebního vydavatelství Orbis. Později vedoucí Ústředního hudebního archivu Českého hudebního fondu (srov. Popelka 1996, s. 73). S Martinů se znal od 30. let. Jeho přičiněním vyšly skladby B. Martinů v nakladatelství Melantrich a později Orbis. Martinů o Karlu Šebánkovi psal např. do Poličky: "[...] Šebánek je civilní osoba, můj přítel a můj nakladatel ale to je vše, nemůže mi sám slíbit a zaručit odjezd [...]". (Dopis 29. srpna 1948, archiv PBM.) Jindy pak: "Nepíšete nic co říkal Šebas a zdali vám zase dal nějaké rady, na to on je frajer." (Dopis, 10. listopadu 1957, archiv PBM.)
[7] O rozepsání partů Martinů požádal Šebánka také sám: "[...] mohl snad ještě zařídit rozepsání těch Studánek na Burešovou báseň, kopii má Zouhar v Brně ale možná že si to rozepíšou sami." (Dopis 19. července 1955, archiv PBM.) Skladatel se obával komplikací vzhledem ke svým smluvním závazkům s nakladatelstvím Boosey and Hawkes. Sám se však přikláněl k vydání kantáty v Praze, jak o tom psal Miloslavu Burešovi: "To se týká [souhlas s filmovou verzí] též vydání v Praze, které bych raději viděl než Londýnské." (Dopis 21. září 1955, archiv PBM.) Nakonec sám vyjednal postoupení práv do Prahy a sourozencům v Poličce napsal: "Teď už máme též povolení z Londýna a tak to budou moci vydat a také ten film udělat, nevím co by bylo lepší zdali loutkové, myslím spíše děti, ale to necháme Trnkovi na rozhodnutí, to mi snad napíší." (Dopis 8. ledna 1956, archiv PBM.) Z tohoto filmu nakonec sešlo. Místo Jiřího Trnky natočil v roce 1956 první filmovou verzi Otvírání studánek režisér A. F. Šulc. Ve stejném roce byla kantáta Otvírání studánek, H. 354 vydána ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění v Praze a vydaná na gramofonových deskách ve vydavatelství Supraphon.
[8] Má na mysli komorní operu The Marriage (Ženitba), H. 341 z roku 1952, kterou napsal na vlastní anglické libreto podle komedie Nikolaje Vasiljeviče Gogola. Východiskem byl také český překlad Bořivoje Prusíka, uložený v PBM. V polovině roku 1951 žádal do Poličky o "[...] hru od Gogola, která se nazývá Ženitba, nebo Námluvy. Nemohu to zde v překladu najít a potřeboval bych to nutně." (Dopis 22. června 1951, archiv PBM.) Přesto o téže opeře později informoval pod jiným českým názvem: "Svatbu hráli poprvé v Hamburku, dostal jsem program s foto, zdá se že to dělali moc pěkně." (Dopis 31. března 1954, archiv PBM.) Koncertní průřez operami Ženitba, H. 341 a Čím lidé žijí, H. 336 uvedl Zdeněk Zouhar 11. února 1956 v rámci koncertního cyklu Universitní knihovny v Brně.
[9] Bohuslav a Charlotte Martinů ukončili svůj dvouletý pobyt v Nice 27. července 1955. Skladatel se vydal na prázdninovou cestu do Itálie, jeho manželka odcestovala do Vieux Moulin k rodině, jak uvádí Jaroslav Mihule (srov. Mihule 2002, s. 484).
|