[Schönenberg, Pratteln] July 7. 56

Drahý Miloši :

Lituji že jsem nemohl přijet ale stejně bych tam byl asi isolován, musel bych sedět v Library zatím co ty bys s Evou[1] hledal poetická zátiší abyste byli sami. Můj poslední dopis byl, jak píšeš sám, ze špatné nálady, ale něco pravdy na něm bylo. Ale se zamilovanými se ovšem ne­diskutuje, vím to ze své zkušenosti. Jsem stejně rád že jsem tě neviděl jako spokojeného člověka, to je v dnešní době anachronismus a demoralisují případ. Nicméně ti to přeji a chápu jak se cítíš opuštěn po odjezdu Evy.[2] Ta tvoje velká knihovna by mi už teď nepomohla, knihy mne teď málo zajímají, hlavně francouzské, to je vše jenom omílání starých problému, spíše dekorativní, jen tak pro intellectuální prestige. Divím se ti že ještě lituješ Rypku, doufám že ty jejich projevy nečteš.[3] Já sám teď dělám revisi hodnot, to jest hledám v tom, co nám nacpali do hlavy v posledních 50 letech a co sám jsem si nacpal do hlavy, nějaký pořádek, protože mnoho z těch idejí splasklo přes to že samozřejmě ti hlasatelé pokud jsou ještě na živu přidávají polínko aby udrželi ještě pokud jsou zde ten malý ohýnek. V poslední době jsme viděli jak se dělá historie propagandou a tak se vtírá do mysli otázka zdali ta ostatní historie nebyla též více méně propaganda, což byla a tak se na konec vrátíme k těm prvním principům.[4] Já jsem ovšem country-boy[5], zkrátka venkovan s tím též nedůvěřivý a tak teď zde o samotě tomu hledím přijít na kloub. Ty jsi teď ovšem v jiném světě a tak tvoje reakce jsou též ovlivněné ale něčím živým. Poznaň[6] jistě revoluce není ale fakt že v roce 1956 uprostřed Evropy a v největší až dosud civilizaci (což si my jen myslíme) se lidi musí vzbouřit aby dostali chleba[7], ten fakt je inquietant,[8] ne?

Mám tež dojem že Šebas[9] proti tobě v Praze řádí ale mě o tobě už nepíše, já jsem ho usadil, je to popleta a jak jsi řekl frustrated. Oni jsou všichni frustrated a my ostatně také. Tak v očekávání dalšího vývinu světových událostí zatím profituj z krásné přírody a jednou si vyjdi ven tak v 11. nebo 12 hodin v noci abys viděl co je noc. Tento estetický požitek nám v městech schází.[10] Ten čellový koncert musím předělat ale kdy[11]? Nejsi dobře informován, toho Christ Recrucified nedělá René Clair ale Dassin[12]! Napiš jak profituješ v Cafe d’Agnès.

                Mnoho tě zdravím tvůj Bohouš

^[1]      Šafránek pravděpodobně plánoval léto na jihu Francie se svou dů­věr­nou přítelkyní Evou Kredbovou. Žádost manželů Kredbových o vy­cestování do Francie byla podle záznamů Státní bezpečnosti zamítnuta Minis­terstvem kultury. Šafránkův řídící důstojník Lenský Šafránkovi doporučil, aby „[…] nyní se nesnažil naléhat na uskutečnění její cesty – má před sebou setkání s Boh. Martinů na Cote dÁzure je lepší počkat do podzimu, pak se uvidí, může si podat žádost sama a budeli žádost doporučena nějakou institucí, např. min. zdravotnictví, je zde možnost že žádosti bude vyhověno […] /počítal jsem samozřejmě s tím, že žádost nebude doporučena a že do té doby ho už natolik převychovám že se s tím smíří.“ (srov. Archiv bezpečnostních složek, sv. 40885).

^[2]      Tato poznámka je v rozporu s informacemi v tajném spisu StB. Vy­plývá z něj, že Eva Kredbová neměla v roce 1956 povolenou cestu do Francie. Jak ona, tak její manžel však Francii navštívili.

^[3]      Hubert Ripka (1895–1958), bývalý vedoucí Československého infor­mačního servisu, velvyslanec ČSR při OSN a ministr Benešovy po­válečné vlády, odešel v roce 1948 po komunistickém puči do Spo­jených států. V roce 1955 přesídlil do Londýna, kde se podílel na čin­nosti exilu a byl členem Rady svobodného Československa. S jeho podporou se malíř Josef Šíma stal v roce 1945 kulturním poradcem Československého vyslanectví v Paříži.

^[4]      Martinů se po jedenácti letech vrací v korespondenci se Šafránkem k „[…] first principles o kterých není možno ani debatovat, ale které člověk má nějak v sobě v organismu.“ Psal mu o nich 6. srpna 1945 (CBM, PBM Kmš 793).

^[5]      Anglicky „venkovan“.

^[6]      Poznaňské povstání dělníků začalo 28. června 1956 v tehdejších Sta­linových závodech a bylo krvavě potlačeno.

^[7]      Dělníci požadovali snížení cen a zvýšení mezd.

^[8]      Francouzsky „zneklidňující“.

^[9]      Karel Šebánek (1903–1980), nakladatelský pracovník a přítel B. Mar-

tinů. O neshodách s K. Šebánkem píše Martinů rodině do Po­ličky již 16. května 1956: „Bureš mi psal do Paříže a také Š. který jak se mi zdá si na mne dělá zbytečná práva, což se mi moc nelíbí. Myslím že všichni žárlí na Bureše.“ […] Š. chce zase dělat nějaký ,pořádek‘, jednejte podle své vůle.“ (CBM, PBM Kr 529). Následuje dopis ze dne 2. července 1956: „Mému poslednímu psaní ohledně Š. jsi ne­rozuměla, já právě myslím abyste jednali dle své vůle a nenechali si do všeho mluvit a nechat dělat nějaký ,pořádek‘. Já nemám rád když se někdo do našich věcí moc míchá ať je to i přítel jako Miloš nebo Š. nebo císař pán. Tak si nenechte moc radit a dělejte jak sami rozhodnete.“ (CBM, PBM Kr 530). Komplikace byly ale dlouhodobé. Karlu Šebánkovi psal již o rok dříve, 15. května 1955: „Co máš proti mému životopisci? Napiš mi co tě hlodá!“ (CBM, PBM Kkš 1018). 22. května 1956 mu důrazně sdělil: „Jsi zpupný a neposílej mi žádné noty dokud nebudu někde usazen a dokud tě nepožádám.“ (CBM, PBM Kkš 1027).

^[10]    Immanuela Kanta sice Martinů nezmiňuje, ale jako by tímto po­ža­davkem odkazoval na imperativ „Der bestirnte Himmel über mir und das moralische Gesetz in mir“ („hvězdné nebe nade mnou, mravní zákon ve mě“) ze 34. kapitoly Kritiky praktického rozumu.

^[11]    Patrně měl na mysli Koncert pro violoncello a orchestr č. 2, H 304.

^[12]    Americký režisér Jules Dassin (1911–2008) natočil podle románu Kristus znovu ukřižovaný Nikose Kazantzakise film He Who Must Die, který byl v roce 1957 premiérován na filmovém festivalu v Cannes. O natáčení Kazantzakis informoval B. Martinů již v dopise ze dne 29. listopadu 1955: „Entre temps le grand cinéaste américien Dassin est en train de tourner un film sur „Christ“ […].“ (srov. CBM, PBM Kd 141, Kaz 1955-11-29).