[1] Šafránek pravděpodobně plánoval léto na jihu Francie se svou důvěrnou přítelkyní Evou Kredbovou. Žádost manželů Kredbových o vycestování do Francie byla podle záznamů Státní bezpečnosti zamítnuta Ministerstvem kultury. Šafránkův řídící důstojník Lenský Šafránkovi doporučil, aby „[…] nyní se nesnažil naléhat na uskutečnění její cesty – má před sebou setkání s Boh. Martinů na Cote dÁzure je lepší počkat do podzimu, pak se uvidí, může si podat žádost sama a budeli žádost doporučena nějakou institucí, např. min. zdravotnictví, je zde možnost že žádosti bude vyhověno […] /počítal jsem samozřejmě s tím, že žádost nebude doporučena a že do té doby ho už natolik převychovám že se s tím smíří.“ (srov. Archiv bezpečnostních složek, sv. 40885).
[2] Tato poznámka je v rozporu s informacemi v tajném spisu StB. Vyplývá z něj, že Eva Kredbová neměla v roce 1956 povolenou cestu do Francie. Jak ona, tak její manžel však Francii navštívili.
[3] Hubert Ripka (1895–1958), bývalý vedoucí Československého informačního servisu, velvyslanec ČSR při OSN a ministr Benešovy poválečné vlády, odešel v roce 1948 po komunistickém puči do Spojených států. V roce 1955 přesídlil do Londýna, kde se podílel na činnosti exilu a byl členem Rady svobodného Československa. S jeho podporou se malíř Josef Šíma stal v roce 1945 kulturním poradcem Československého vyslanectví v Paříži.
[4] Martinů se po jedenácti letech vrací v korespondenci se Šafránkem k „[…] first principles o kterých není možno ani debatovat, ale které člověk má nějak v sobě v organismu.“ Psal mu o nich 6. srpna 1945 (CBM, PBM Kmš 793).
[5] Anglicky „venkovan“.
[6] Poznaňské povstání dělníků začalo 28. června 1956 v tehdejších Stalinových závodech a bylo krvavě potlačeno.
[7] Dělníci požadovali snížení cen a zvýšení mezd.
[8] Francouzsky „zneklidňující“.
[9] Karel Šebánek (1903–1980), nakladatelský pracovník a přítel B. Mar-
tinů. O neshodách s K. Šebánkem píše Martinů rodině do Poličky již 16. května 1956: „Bureš mi psal do Paříže a také Š. který jak se mi zdá si na mne dělá zbytečná práva, což se mi moc nelíbí. Myslím že všichni žárlí na Bureše.“ […] Š. chce zase dělat nějaký ,pořádek‘, jednejte podle své vůle.“ (CBM, PBM Kr 529). Následuje dopis ze dne 2. července 1956: „Mému poslednímu psaní ohledně Š. jsi nerozuměla, já právě myslím abyste jednali dle své vůle a nenechali si do všeho mluvit a nechat dělat nějaký ,pořádek‘. Já nemám rád když se někdo do našich věcí moc míchá ať je to i přítel jako Miloš nebo Š. nebo císař pán. Tak si nenechte moc radit a dělejte jak sami rozhodnete.“ (CBM, PBM Kr 530). Komplikace byly ale dlouhodobé. Karlu Šebánkovi psal již o rok dříve, 15. května 1955: „Co máš proti mému životopisci? Napiš mi co tě hlodá!“ (CBM, PBM Kkš 1018). 22. května 1956 mu důrazně sdělil: „Jsi zpupný a neposílej mi žádné noty dokud nebudu někde usazen a dokud tě nepožádám.“ (CBM, PBM Kkš 1027).
[10] Immanuela Kanta sice Martinů nezmiňuje, ale jako by tímto požadavkem odkazoval na imperativ „Der bestirnte Himmel über mir und das moralische Gesetz in mir“ („hvězdné nebe nade mnou, mravní zákon ve mě“) ze 34. kapitoly Kritiky praktického rozumu.
[11] Patrně měl na mysli Koncert pro violoncello a orchestr č. 2, H 304.
[12] Americký režisér Jules Dassin (1911–2008) natočil podle románu Kristus znovu ukřižovaný Nikose Kazantzakise film He Who Must Die, který byl v roce 1957 premiérován na filmovém festivalu v Cannes. O natáčení Kazantzakis informoval B. Martinů již v dopise ze dne 29. listopadu 1955: „Entre temps le grand cinéaste américien Dassin est en train de tourner un film sur „Christ“ […].“ (srov. CBM, PBM Kd 141, Kaz 1955-11-29).
|