[1] Pravděpodobně naráží na vyostřenou politickou situaci v socialistickém bloku, která eskalovala Poznaňským povstáním dělníků na konci června 1956. K dalšímu násilí pak dochází v Maďarsku na podzim roku 1956, kdy je shromáždění na podporu v Polsku souzených demonstrantů vojensky potlačeno a přeroste v celonárodní odpor proti komunistickému režimu, v tzv. Maďarské povstání (23. října – 10. listopadu 1956). Sovětský svaz reagoval na nepokoje ve své sféře vlivu vojenskou invazí, sesazením a následným vykonstruovaným procesem s vůdcem odporu Imre Nagyem, který byl v červnu 1958 popraven.
[2] Nepodařilo se určit.
[3] Martinů pokračoval v Římě od 15. října 1956 v práci na třetím dějství opery Řecké pašije, H 372 I (srov. Halbreich, 2007, s. 185).
[4] Znovu opakuje obsazení kantáty na text Miloslava Bureše Legenda z dýmu bramborové nati, H 360, a nezmiňuje sóla.
[5] O rozhodnutí nezaslat hotovou Legendu z dýmu bramborové nati, H 360, do Československa jako protest proti Maďarskému povstání na podzim 1956 informoval téhož dne dedikantku kantáty Frances Ježkovou (1900–1986). Vůči ní však byl otevřenější, neboť jí psal do New Yorku bez obav z nechtěných čtenářů a cenzury: „Chudáci Maďaři ti na tu svobodu doplatili ale drželi se, to se musi dát klobouk dolu a nechat ho dole. […] To už je takovy světa běh a my to nepředěláme a co nám zbyva je jenom nadávat a ještě dost potichu.“ K tomu pak doplnil svůj záměr: „Ale ted v té situaci ani nevim mám-li jim to poslat.“ (14. listopadu 1956, ČMH, G11728). Podobně informoval do Poličky: „[…] ostatně se mi mnoho věci nelibi které se teď ději a ja nejsem docela rozhodnut že i tu Romanci tam ted pošlu, vy asi mužete tušit proč.“ (14. listopadu 1956, CBM, PBM Kr 545; srov. Zouhar, 2016, s. XXI; Zouhar-Coufalová, 2017, s. 90).
[6] Jedná se o symfonické preludium The Rock, H 363, které je dedikováno „To George Szell and the Cleveland Orchestra“. Tito interpreti skladbu také 17. dubna 1958 v Clevelandu premiérovali (srov. Halbreich, 2007, s. 263).
[7] Délka skladby je 13 minut (srov. Halbreich, 2007, s. 264).
[8] Rodina českého vědce Antonína Svobody patřila v USA k okruhu blízkých přátel manželů Martinů, trávili společně mj. prázdninové pobyty v Darienu v roce 1943 a na Cape Codu v roce 1945.
[9] Violoncellista František Smetana (1914–2004) byl společně s Alexandrem Plockem a Josefem Páleníčkem členem Českého tria.
[10] Český hudební skladatel a žák B. Martinů Jan Novák (1921–1984).
[11] Karel Šebánek (1903–1980), nakladatelský pracovník, tehdy zaměstnanec Českého hudebního fondu.
[12] Karel Šebánek navštívil skladatele až v roce 1959, jen krátce před jeho smrtí.
[13] Martinů se opakovaně ve svých dopisech vyjadřoval, že není avantgardní skladatel. V průběhu 50. let sděloval svůj vyhraněný názor na narůstající vliv seriální hudby, dodekafonie, nové hudby. Paulu Sacherovi psal o tom, že hudební život se stává dodekafonickým (srov. dopis z 18. prosince 1954, PPS, kopie v IBM Sac 1954-12-18). Zdeňku Zouharovi později poznamenal: „[…] směry v hudbě se mění a můžete čekati produkci jež není tak zábavná ale, jak říkají ,nová‘ a tak budete muset jít s duchem času ač je to proti všem principům, jež u vás vládly ještě před rokem a teď zase se každý bojí aby nebyl zastaralý. Tak já se do toho ovšem nehodím.“ (26. června 1957, ZZ, BM 24; Zouhar, 2008, s. 214–215).
[14] Francouzsky „znalost“.
[15] Reaguje mj. na spis Arnolda Schönberga Style and Idea, který vyšel poprvé v New Yorku v roce 1950.
[16] Anglicky „úžasné“.
[17] Český novinář a spisovatel Ferdinand Peroutka (1895–1978). V roce 1934 vydal manifest Jací jsme.
[18] Šafránek tehdy již tušil, že jeho pobyt ve Francii StB zkrátí. Ale netušil, že z vánočního pobytu v Praze 1956 se do Paříže nevrátí. Z Paříže odletěl 19. prosince 1956 (srov. Zpráva z Paříže č. 754, 19. prosince 1956, Archiv bezpečnostních složek, sv. 40885).
|