[South Orleans] July 10. 1945.

Milý příteli:

Jsem rád že máte dobré zprávy z domova, dostal jsem také telegram od sestry. Jinak nevím nic jenom ty staré noviny, Jeremiáš[1] i Pujman[2] v N. D. A. Hába[3] správ­cem opery v divadle 5. května, tak jsem smutný. Nedovedu si vysvětlit že mně to všechno nechává tak otupeného a chladného, když si vzpomenu na to nadšení po první válce. Snad že tam nejsme a nebo tak otupělí ze styku se zdejšími? Co o tom myslíte? Já sám si připadám tak nějak „chudý“ a ani do budoucnosti dobře nevidím. No to všechno vlastně znáte. Jinak pracuji, dokončil jsem sonatu pro fletnu a piano[4] a teď píšu pro Kreislera[5], což bude problém. Jsou zde Svobodovi[6] z Bostonu a tak jsme ve fysice ale ani to mne nijak nezajímá, asi jsem sestárnul, ale mám radost že jsou tady. Dnes přijede Marcelle de Manziarly[7], bude tu někde blízko a možná i Naďa Boulanger[8], tak tu bude živo, ale mě se do toho stejně nechce míchat, jsem nejraději sám a i mluvit mne unavuje a tak čas ubíhá mezi prací[9] a čtením a koupáním, ale nelíbím se sám sobě abych se Vám přiznal. Nevím zda-li je to Amerika a nebo zdali už bych nebyl raději tam, ačkoliv dobře nevím jak se tam hodím. Myslím že nám Němci podle plánu vyhubili naše nejlepší lidi, soudě podle těch mrtvých jmen a těch málo jmen známých a dobře nevidím kdo tam zůstal z dobrých známých. Tak tam určitě musíme alespoň pro práci pro příští generaci, mám velkou důvěru, ne proto že se tam horečně pracuje, to je pochopitelne a možná že to ani tak horečné není ale protože musím předat co jsem se naučil, budu-li moci přímo a když ne tak i nepřímo. Ale věřím že se to zdaří alespoň nějaký čas, a pak se uvidí, kdo ví co se ještě stane. Ale to všechno je ve mě tak nějak utlumené ne radostné přes to že spontánní a jak Vám řikám připadám si jako vyschlý. Toho Santayana[10] bych chtěl si přečíst, přes to že ho nemám moc rád; on to má všechno tak dobře srovnáno že to nemůže býti pravda. Já myslím že je to výsledek, (u mne ne u Santayany[11]) že mnoho věcí přes které jsme už přešli a s nimi se skoro definitívně vyrovnali, se najednou zase vynořily a teď už se nám ale nehodí do systému a tím nás zneklidňují, protože už pro ně v sobě nemůžeme nalézti ani oprávnění ani opodstatnění. Je to jako kdybych začal pracovati kompozici na těch nejzákladnější akkordech, přízemních[12], které sice stále platí a mají svojí hodnotu ale já dnes s nimi už nemohu nic dělat, prostě mne nic nenapadne a skoro mě ty harmonie už tolikrát udělané a všelijak zobrácené skoro odpuzují, v každém případě mi nedávají žádný material schopný života.

Jak pokračuje tvoje spojeni s Risserem [Reiserem], Davis,[13] může z toho něco býti? Udržujte ten kontakt, jednou z toho něco může býti, třeba ne v tom směru v kterém je to teď ale možná jinak.[14] Teď jdu do campu pokračovat na té Rhapsodii[15], to je také forma, kterou jsem myslel že už nebudu dělat, a je to pro mě dost obtížné. Hlavně užijte venkova a dýchejte zhluboka, to počasí letos je také nenormální, stále se to mění, vedro zima, vichřice, všechno jedno vedle druhého, není to v pořádku, a také proti tomu moc nemůžeme dělat, jen když je zima tak zalezeme do pokoje a když je vichřice tak se schováme na druhé straně domu a když je vedro tak to můžeme jen nadávat a ani schovat se nemůžeme. Ale přes všechno je tu krásně a uklidňuje to nervy.

Moc zdravím

Váš

B. Martinů

^[1]      Otakar Jeremiáš se stal v květnu 1945 šéfem opery Národního di­vadla.

^[2]      Návrat Ferdinanda Pujmana do Národního divadla na pozici dra­maturga opery skladatele znepokojoval také v tomto dopise.

^[3]      Alois Hába se podílel na vzniku Divadla 5. května, které působilo v budově německého divadla (Neues Deutsches Theater, dnes Státní opera Praha).

^[4]      Sonáta pro flétnu a klavír, H 306, vznikla mezi 15. červnem a 3. čer­vencem 1945 na Cape Cod (srov. Halbreich, 2007, s. 344).

^[5]      Česká rapsodie (Rhapsodie Tchèque), H 307, vznikla v období mezi 5.–19. červencem 1945. Je dedikována „To Fritz Kreisler“ (srov. Halb­reich, 2007, s. 338).

^[6]      S rodinou českého vědce Antonína Svobody (1907–1980) se manželé setkávají během prázdninových pobytů v Darienu v roce 1943 a na Cape Codu v roce 1945. Jaroslav Mihule k tomu uvádí: „Častým partnerem v úvahách na témata propojující život skladatele s moderní vědou mu byl v těchto letech pozdější profesor Kalifornské univerzity v Los Angeles, ing. dr. Antonín Svoboda, tehdy zařazený mezi padesát ’strategických vědců’, na nichž do značné míry závisel jak výsledek války, tak příchod počítačové éry.“ (srov. Mihule, 2002, s. 349).

^[7]      Špatně čitelné. Marcelle de Manziarly (1899–1989), francouzská skladatelka rus­kého původu, s níž se Martinů znal z Paříže.

^[8]      Nadia Boulanger (1887–1979), francouzská skladatelka a dirigentka. Po odchodu z Francie před nacisty žila od 6. listopadu 1940 ve Spo­jených státech, kde vyučovala na Longy School of Music a Peabody Conservatory v Baltimore.

^[9]      Špatně čitelné.

^[10]    Špatně čitelné. Pravděpodobně má Martinů na mysli Georga Santayanu (1863–1952), ame­rického filozofa a spisovatele španělského původu.

^[11]    Špatně čitelné.

^[12]    Špatně čitelné.

^[13]    Nečitelné.

^[14]    Patrně se jednalo o společný zájem Olivera Leslie Reisera a Miloše Šafránka o vědecký humanismus (scientific humanism). Ve fondu Miloše Šafránka je uložen Preliminary suggestions for a council on scientific humanism datovaný 1. května 1944 (CBM, fond Mi­loše Šafránka, př. č. 77/1995/10).

^[15]    Již výše zmíněná Česká rapsodie, H 307.