[South Orleans] June 19. 1945

Milý příteli,

dopis ze 17. tm jsem dostal a mám radost z Miloše, moc se mi také líbí jeho způsob i tón, jakým klade odpovědi, kde my bychom se rozčílili a nebo alespoň zdali[1] frázi Allegro vivo, on klidně projeví svůj názor jakoby se otázkou obracel na Vaše potrvrzení a protivník zůstane skoro bez obrany.[2] Jsem moc zvědav co bude říkat po návratu. Když jsem se tak na něho díval, myslil jsem zda-li my opravdu nemáme příliš mnoho komplexů, ne­jmenovaných nevyřízených záležitostí, vždycky jsem měl a mám dojem že jeho klidný poměr ke všem otázkach je spojen s jeho strojem v avionu, on jenom se dívá před sebe a řídí celou mechaniku a ty tuby s elektrony jaksi pracují za něho přesně a bez omylu a že to všechno dohromady najednou i člověk i stroj tvoří nějak novou osobu, kde ty naše citove položky jsou náhle na jiném plánu a kde otázka rozhodnutí se klade okamžitě a hned k roz­hodnutí, jak v myšlence tak i v akci a způsobem tak přirozeným že my s našimi nervy a city a náladami a celým tím balastem takových neztrávených a našemu organismu neodpovídajících složek, ideí, tu stojíme jako strašáci v údivu, s tisícem odpovědí, protestů, námitek, v nichž na konec ani jedna nefunguje tak přesně jako ty tuby, a když i někdy něco věcného a vážného proneseme tak si najednou připadáme sami sobě tak vážní a důležití, kdežto u něho to přejde všechno tak klidně a přirozeně, je to jiný nový člověk. Četl jsem ty články Listech a je mi z nich smutno a podivno jak se my i oni



tam mohou obklopiti takovými prázdnými frázemi žíti z nich a s nimi, v nichž není jediné myšlenky, jenom slova, slova, nafouknutá a bez obsahu, nakupená jedno vedle druhého aby tvořili zdání něčeho velkého, ohromného a která neobsahují nic než to nejbanáljější cliché, které vyšlo už z módy před padesáti lety. A říká se tomu kulturní projev, a podepíší to inteligentní lidé a nebo politický a nebo jiný projev všechno stejné všechno co, mělo-li to vůbec kdy cenu, tak už tomu moc moc dlouho, tak se mi z toho až zatočila hlava, to jsme právě my co si myslíme že v určitých momentech života najednou myšlenka dlouho připravovaná najednou propukne abych tak řekl se všemi detaily a v okamžiku kdy půda okolo je najednou záhadným způsobem pro ni připravená, (tohle si totiž nejen myslíme ale skutečně tomu tak je.) ale přes všechno zdání najednou vám servírují jako program pár prázdných slov jakž takž vedle sebe (a špatně) položených, kde nikdy nebylo to a to, nikdy ještě se nestalo, nikdy nebylo takové příležitosti, nikdy jsme neměli, nikdy jsme ještě nebyli, nikdy, nikdy. Ten co to psal nezná ty elektrony a chtěl bych znát jaký byl asi ten jeho dušení proces, když to přednášel, mluvil. A je to nějak všechno takové, nikdo nikdy nic neudělal až oni to teď udělají, nikdo nikdy nemyslel na ostatní lidi až teď oni rozdělí svoje srdce s celým národem a teprve teď nastane ta velikánská Renesance která ještě niky v historii nebyla. Tak abych se Vám přiznal ani tomu nevěřím, alespoň to na to nevypadá, nejsou v tom ty elektrony, není v tom ani malinky pohyb v těch šedých cellách v mozku, jenom taková opotřebovaná ma­china, která už dochází. Co mě na tom intriguje je otáz­ka zda-li skutečně nelze už najíti ten správný živý[3] poměr k věcem. Chceme-li o nich mluviti a je vyjádřiti slovy, jestli to musí býti stále ta stereotypní



machina a jestli to skutečně způsobuje a vyžaduje takové úsilí najíti novou formu pro nový obsah, a nebo alespoň novou attitudu[4] k novému obsahu, a zda-li teď nebyl ten okamžik? Když se pak vrátím k Milošovi a k tomu co jsem Vám předtím psal, tak najednou nic nejde dohromady.[5] Tak teď uzavřu tuto otázku, nechám ji vlastně otevřenou, jenom už o ni přestanu psát, a nechám ji rozřešit Vám, sedněte si na posed[6], dívejte se na moře a za pár minut na ni zapomenete, přes to že je velmi důležitá pro všechny i pro nás. Já jsem teď udělal totéž s tímže výsledkem. Fakt je že žijeme uprostřed prázdných slov a že si na ně tak zvykáme že už nám to vadí jenom občas a že ani nevydíme ani necítíme tuto prázdnotu, že se pohybujeme a žijeme ale pod námi nic není žádná půda[7], kde se opříti, a že jsme našli způsob se opříti o slova, která snad a určitě kdysi měla zvuk a resonanci i frekvenci a energii, ale která už ji nemají dnes, už ji ztratily dávno a my se přece pořád o ně opíráme, o prázdnotu, vacuum, a hledáme v nich oporu. Tak samozřejmě nic z toho nevyjde než zase slova. Taky už jsme našli způsob je „oversimplifid“[8] ale v duchu přece jenom trváme na starém systému. Voi là!

Tak abych přešel k vážným věcem, ten dopis vyřídím ihned a snad bude míti nějaké výsledky. I. Symfonie se chystá v Paříži, Octobre nebo Novembre[9] a žádají o II.[10] také Ansermet a i Double concert[11], u nás samozřejmě nemají čas ještě pro nějaký zájem, přes to že jsme všichni ten odboj dělali znamenitě, pravděpodně celá ta západní kultura ještě nikdy nic neudělalo pro lid, tak to nemá zvláštní význam a cenu. Ale za to je tu moc krásně, báječné koupání, málo jídla jenom vegetable, což mě bude dělat asi moc dobře, že si to zase zreguluju na správný pořádek, vzduch je tu ostatně tak výživný že ani hlad nemáme zvláštní, přes to že se koupáme a dřeme na zahradě, a snášíme dřevo až nastanou studené časy, což se občas stává.[12] Pořád jsme zde sami a je to ideální odpočinek. Vzal jsem si pár dní opravdu „prázdna“ které jsem věnoval obsáhlé korespondenci do celého světa a jak vidíte zvláštní výkon v tomto obšírném a abych užil stylu N. Y. Listu velmi závažném dopise, musíme jíti s duchem času, ne?[13] Doufám že rukopis je čitelný alespoň pro Vás, který jste se musel prokousati daleko horším. Ty listy ze zápisníku[14] Vám někdy pošlu ještě jsem ho nevybalil. Poslal jsem telegramy domu[15] a Stáňovi Novákovi[16], a pořád se nemůžu ještě probrati z toho Talicha a té rychlosti s jakou byl zatčen.[17]

Moc Vás všechny pozdravujeme a vzpomínáme

Srdečně

Váš

B. Martinů

^[1]      Špatně čitelné.

^[2]      Adresát reagoval na dotaz ohledně svého syna Miloše Šafránka z po­sledního dopisu. Přijatá korespondence se nedochovala.

^[3]      Špatně čitelné.

^[4]      Anglicky „postoj, stanovisko“.

^[5]      Zde podtržen pravděpodobně cizí rukou text „nic nejde dohromady“.

^[6]      Špatně čitelné.

^[7]      Text „nic není žádná půda“ je podtržen pravděpodobně cizí rukou.

^[8]      Anglicky „zjednodušeno“.

^[9]      Symfonii č. 1, H 289, z roku 1942 uvedl v Paříži 23. prosince 1945 Orchestre de la Société des Concerts du Conservatoire za řízení Char­lese Muncha (srov. Halbreich, 2007, s. 231).

^[10]    Symfonii č. 2, H 295, z roku 1943 uvedl v Paříži 25. října 1945 Or­chestre National za řízení M. Rosenthala (srov. Halbreich, 2007, s. 233).

^[11]    Double concert, H 271, z roku 1938 uvedl v Paříži 23. února 1946 Orchestre de la Société des Concerts du Conservatoire za řízení Paula Sachera (srov. Halbreich, 2007, s. 276).

^[12]    Manželé Martinů se na Cape Cod ve státě Massachusetts zdržují od 28. května 1945 až do 10. října 1945 (Mihule, 2002, s. 359, 366).

^[13]    O dva dny dříve odeslal dopis Paulu Sacherovi. K tomu Mihule do­dává: „Poslední dny tohoto pobytu věnoval literární bilanci svého amerického období a autenticky vylíčil významné okamžiky i vznik některých svých skladeb v rozpětí, jež dalo těmto vzpomínkám název: ,1938–1945‘. Bylo to srdečné poselství všem přátelům za oceánem, plné víry v rychlý a radostný návrat.“ (cit. podle Mihule, 2002, s. 366).

^[14]    Text „listy ze zápisníku“ podtržen pravděpodobně cizí rukou zelenou pastelkou.

^[15]    Zmiňovaný telegram není součástí fondu Kr v CBM. První poválečná listina, v níž sděluje adresu do South Orleans a konstatuje, že jsou zdrávi, je datována 27. června 1945 (CBM, PBM Kr 303).

^[16]    Houslista a přítel Bohuslava Martinů Stanislav Novák zemřel 20. čer­vence 1945.

^[17]    Zatčení Václava Talicha 21. května 1945 z důvodu údajné kolaborace s nacistickým režimem trvalo pět týdnů, jak sám Talich sděluje v do­pise, kde se omlouvá Stanislavovu bratru Karlovi za svou neúčast na pohřbu Stáni Nováka: „Hovořil jsem naposled se Stanislavem ve čtvrtek, zítra tomu budou tři týdny. Vrátil jsem se právě den předtím z ’útulku’, kde jsem byl hostem pět týdnů.“ (cit. podle Mihule, 2002, s. 366–367). Václavu Talichovi nebyla sice prokázána žádná vina, přesto mu tato „nálepka“ zkomplikovala další umělecké působení. Martinů nesl Talichovo zatčení těžce a zároveň je snad považuje za ja­kési „varování“ před návratem do vlasti. Jindřich Honzl k tomu napsal Bohuslavu Martinů o rok později, 6. dubna 1946: „Každé uměl­covo sebeuplatnění, pokud nebylo uplatněním protinacistickým, jest uplatňování isolacionisty, který si myslil, že je v kultuře někde místo, kam nemá válka přístup. A tento isolacionismus se velice snad­no zvrhal v pomoc a spolupráci s nacismem – neboť jím vlastně byl už od počátku.Talich si právem bude muset uvědomit bludnost těch svých představ, kterými se dal vésti ve válce a jestliže si je nebude chtít uvědomit, bude o jejich bludnosti musit být poučen. […] A že u Talicha se nikdy nemohlo mluvit o zvláštní charakterové pevnosti – to víte Vy zajisté sám.“ (CBM, PBM Kd 124).