[Edgartown] 7. Juli 41.

Milý příteli,

tak jsme šťastně dojeli a jsme už usídleni v takovém ma­lém domečku a zařízeni na delší pobyt.[1] Je zde moc krásně ale také moc draho ale za to mám slušné piano a tak jsem se dal do toho koncertu, Sacher telegrafoval že s ním určitě počítá na leden, to je asi jediné místo v Evropě kde si dělají ještě plány až do ledna.[2] Wagenaar[3] jsou moc milí a všechno nám zařídili a seznámili, jezdíme na pláž po lodi a je pěkně. Jinak to je zde ovšem jako všude jinde, kdo nemá automobil ten chodí pěšky ale to jsme zde jenom my dva a také se vlastně nedá moc chodit všude je private property[4]. Koncert pokračuje dobře a prosím Vás zatelefonujte na tu švýcarskou legaci, jménem Paul Sachera[5] zdali mi to vyřídí, mám se obrátit na konsula Victor Nef[6] (par le courrier diplomatique à Berne[7]), abych to měl raději připraveno a nezdrželo se to zde, až s tím budu hotov. Vzpomínáme na Oak Drive bylo to u Vás moc hezké a moc mi to pomohlo dát si myšlenky dohromady.[8] S tou naší angličtinou jsme stále vedle, zde mluví tak rychle a bublají že jim vůbec není rozumět. Chek[9] došel dnes musím se zeptat Bernarda W.[10] zdali mi to může inkasovat. Pozdravte od nás vaše sousedy. Pustil jsem se do Spenglera[11] a je to moc zajímavé aspoň to čemu rozumím a je to veliká porce pro prázdniny. Co dělá Johny[12] a rabit-lopin [rabbit-lupine]?

Teď se asi báječně vozíte ku vlaku a od vlaku. Pozdra­vujeme oba mnoho Germaine, psal jsem Monteux[13] a možná že by něco udělal toho Nabokof?[14] Co říkáte Barzin[15]? Mluvil jste s ním? Náš domek sestává z jednoho salonu a kuchyně nahoře malá ložnice a je tu pořádně vlhko a pořád vítr ale vzduch ohromný z moře a ze všech stran, tak se moc těším že se zde zrestauruji a že něco udělám už mi to lezlo trochu na nervy. Těším se na zprávy od Vás a mnoho Vás všechny srdečně zdravíme            Váš B. Martinů

Hale Cottage School Street Edgartown Mass.

Zachraňte pro mne jeden exemplair „Čechoslováka“[16]

^[1]      Charlotte Martinů na nový dům vzpomínala: „[… usadili jsme se] v Edgartownu, na ostrůvku v Massachussets, kde nám přátelé pro­najali domek. Bydlelo tam hodně hudebníků, Bernard Wagenaar, Leo­pold Mannes, Emanuel Ondříček […]. Domek byl zařízen jednoduše a útulně.“ (Charlotte Martinů, 2003, s. 91.)

^[2]      Concerto da camera pro housle a smyčcový orchestr, klavír a bicí ná­stroje, H 285, Martinů dokončil 8. srpna 1941 a věnoval Paulu Sacherovi a Basler Kammerorchester. Premiéra se uskutečnila 23. ledna 1942 (Halbreich, 2007, s. 308).

^[3]      Bernard Wagenaar (1894–1971), hudební skladatel, dirigent a hous­lista, přednášel od roku 1925 na Juliiard School. Byl členem ISCM a League of composers. Doporučil členství B. Martinů v ASCAP.

^[4]      Anglicky „soukromé vlastnictví“.

^[5]      Dirigent Paul Sacher navrhl způsob, jak partituru zaslat do Švýcarska diplomatickou cestou.

^[6]      Victor Nef, konzul Švýcarska v New Yorku.

^[7]      Francouzsky „diplomatickou poštou v Bernu“.

^[8]      Manželé Martinů navštívili rodinu Šafránkových v jejich v domě v Ple­asantville na Oak Drive.

^[9]      Podpora ve výši 150 dolarů. Martinů ji dostával vyplácenou od Česko­slovenské informační služby v New Yorku (srov. pozn. Kmš 749 ad.).

^[10]    Bernard Wagenaar, hudební skladatel.

^[11]    Miloš Šafránek uvádí, že první knihou historika a filozofa Oswalda Spenglera (1880–1936), s níž se Martinů seznámil, byl anglický pře­klad jeho spisu The Decline of the West (srov. Šafránek, 1944, s. 112).

^[12]    Sedmiletý syn Jan Šafránek.

^[13]    Dirigent Pierre Monteux (1875–1964) byl od roku 1935 šéfdirigentem San Francisco Symphony Orchestra.

^[14]    Martinů patrně zvažoval námět spisovatele Vladimíra Nabokova (1899–1977), který však nerealizoval.

^[15]    Dirigent Léon Barzin (1900–1999) se stal v roce 1930 šéfdirigentem National Orchestral Association, s nímž a pianistkou Germaine Leroux premiéroval Sinfoniettu giocosa, H 282, v roce 1942.

^[16]    Poznámka na boku dopisu. Časopis Čechoslovák vydávala v Londýně československá exilová vláda v průběhu druhé světové války. Martinů má na mysli novelu Jiřího Muchy Ugie a cesta na konec světa, kterou vydalo Vydavatelství týdeníku Čechoslovák v Londýně v roce 1941.