Příjezd do Spojených států v roce 1941 znamenal pro Bohuslava Martinů změnu životního stylu, která zasáhla i jeho pracovní zázemí. Velkou podporu v tomto období mu přinesla objednávka na houslový koncert - Concerto da camera, H 285 od přítele Paula Sachera z Basileje, která Martinů pomohla se znovu soustředit na komponování. Tento dirigent a patron soudobé hudby se zasloužil tímto způsobem nejen o vznik několika dalších Martinů skladeb (např. Dvojkoncert, H 271, Epos o Gilgamešovi, H 351) ale i celé řady vynikajících díl skladatelů 20. století (I. Stravinský, B. Bartók, A. Honegger).
Concerto da camera pro housle a smyčcový orchestr s klavírem a bicími nástroji je další ukázkou podoby sólového partu koncertujícího nástroje v díle Martinů. Více než v ostatních skladbách dnešního večera je kladen důraz na jeho sólistickou úlohu a virtuozitu, avšak ne mechanickou nebo samoúčelnou. Stejní jako v případě Sinfonietty giocosy, H 282 (která vznikla nedlouho před kompozicí Concerto da camera), týká se i Concerta návaznost na Dvojkoncert z roku 1938 a inspirace barokním typem koncertu. Společné znaky lze najít především v první větě - v oblasti tematického rozvíjení, rytmu a jeho frázování, v častém výskytu chromatických běhů a v expresivním náboji, připomínající výrazový svět Dvojkoncertu. Pozadí barokních stylových prvků lze vytušit ve figurativní melodice a střídání orchestrálního tutti a houslového sóla, ke kterému se v některých úsecích připojuje klavír jako druhý nástroj concertina. Skladbu lze považovat za vrchol sólového koncertu ve stylu concerta grossa v díle Bohuslava Martinů. Její název vychází z pojmu „concerto da camera“, označující komorní koncerty 17. století, určené pro světské prostředí, v protikladu ke „concerto da chiesa“, komponované původně pro potřeby chrámové hudby.
První věta má podle vlastních skladatelových slov „ formu variační, spojenou, a přináší téma ve stále rychlejším provedení v sólovém partu a s velikými dynamickými tutti v orchestru.“ Druhá věta je „arií“ barokního typu doprovázenou polyfonií smyčcového orchestru. Třetí věta tematicky vychází z první a je obohacena o činely a triangl. Jedná se o rondovou formu s návratem melodicky i rytmicky výrazným tématem diatonického charakteru.
Jana Honzíková, program koncertu Festivalu Bohuslava Martinů, 10. 12. 2000