[Řím] June 24. 57.[1]

Mily Karle[2]:

Děkuji ti za dopis a zprávy, ty mi vždy nejlépe popišeš novinky, jenom se mi stále zdá, že když něco nejde docela dobře pro mne, tak že to trochu učesáváš abys mne snad nějak nezarmoutil, ale to vypust z hlavy, mám raději když se to řekne přímo a neboj se že mne zarmoutíš, já už jsem na to moc starý. Že jste nehrali Fantasie[3] na tournèe jsem raději, bylo by vám to mohlo i uškodit, tak jak věci jsou dnes. To že se moje věci ted hraji až moc, neni ovsem moje vina a je to spiše tim, že se po nekolik let nehrály vúbec. Že se ti mladí budou ohražovati se dalo čekat každým dnem a že tam jsou skladatele, jak jsem četl v kritice, rovnocenní a i lepší než já, to mi dělá jenom radost. Nesmi se zapominat že jsem to nebyl já, který svoje skaldby nějak doma forcíroval nybrž to že se publiku libily, ne? Tedy co tam děláte je vaši věcí, ja mám, jak si múžěs prědstavit, jiné starosti a take nejsem vúbec závislý na pražské kritice, trochu to vypadá jako byste mne považovali jako že jsem doma, což nejsem a jestlize jsem vám poslal některé skladby, jež jsem považoval že patří domovu, to jest proto, že mi to dělalo radost ale to neznamená zě se chci zařadit do vašeho systému, jak o tom byly takové neurčite zprávy. Ja jsem stále nezávisly a i domu se vratim jen až budu citit že jsem nezávisly. Co se pražských intrik týče, ty mne vubec nezajimaji a myslim že vas nechaḿ trochu odpočnout, coż bude tim lehči pro mne, zě mam svoji vlastni práce až nad hlavu. Z tvých dopisu se vždy dozvim aspoň něco věcného a ne ty pohádkypromalédětičky z ostatnich zpráv. Tak to vše si nech pro sebe abychom zase nedělali zlou krev někde zbytečné.

mám radost, že se Talich konečne dočkal toho uznani[4] jeż patrilo prvni jemu a vyřid mu moje i Charlotte[5] srdečné pozdravy a gratulaci.

Tim ze jsem nepřijel[6] se asi moje posice zase pošpatněla, no co se dá dělat. Hlavně kdyz tam máte lepši skladatele jak piše Ivan Vojtech[7], tak si nemužete stěžovat. Tak v celku musim řici že mne ten styk s Prahou v posledni dobe jenom potvrdil moje stare míněni, které ti asi psat nemusim nebot jej znáš. Co mne teší zě jsem se nezklamal v těch obyčejnych lidech, pro než jsem ty poslední věci[8] psal.

Zustaneme pravděpodobne v Řimě přes léto ačkoliv tu začiná býti pěkné horko ale nemáme zvláštni touhu po cestovani[9], neni to ted nic přijemneho vzhledem ke spoustě touristu a rámusu, který je teď všude. Tak maḿ touhu po domově ale to je zase jina kapitola.

Lituji zě jsem nemohl najit tu knihu pro Herbertku[10] ač jsem dělal co bylo možno ale je to rozebráno, kdybych byl sam v N.Y. možná zě bych to náhodou našel ale zde je to vyloučeno.

Z domu mi pišou pravidelne a Mařka[11] ovšem ted má práci s mym archivem a tak je zaměstnána. Doufám že si už odpočnuli po te pražské unavě, už to pro ňe také neni.[12]

Co se kritik tyce nikdo mi je neposlal ani za Festival[13] ani za zbojnické[14] jenom tu od Vojtěcha jsem dostal okamžite, tak mám aspon tuto utěchu.

Mily Karle užij pěkně prázdnin a hodně si odpočni, měl jsi jiste práci s Festivalm a jinymi pražskymi kombinacemi a tak když pojeděs s Talichem tam budete miti dobré časy.[15] Pozdravuj Herbertku i Talicha.

Mnoho te se Charlottou zdravime a zase někdy napiš.

Srdecne tvuj

Bohouś.

Martinů

[1] 24. 6. 1957. Od října 1956 nastoupil BM na American Academy in Rome a zůstal tu do září 1957 jako „composer in residence“ – konzultant mladých amerických skladatelů stipendistů.

[2] Karel Novák (1902-1968), houslista České filharmonie, mladší bratr houslisty Stanislava Nováka.

[3] Symfonii č. 6 (Symfonické fantazie), H 343. Dle Holzknechta uskutečnila Česká filharmonie v únoru 1957 zájezd do Sovětského svazu, kde vystoupila v Moskvě, Leningradu a v Kyjevě s převážně českým repertoárem. Symfonie č. 6 na programu nebyla. (Česká filharmonie: Příběh orchestru, 1963, s. 151).

[4] Václav Talich (1883-1961), český dirigent a přítel BM, byl v roce 1957 jmenován národním umělcem.

[5] Charlotte Martinů (1894-1978), manželka BM.

[6] Na festival Pražské jaro 1957.

[7] Ivan Vojtěch (nar. 1928), český muzikolog a estetik. BM odkazuje na jeho recenzi s názvem Šostakovičovské finále (Literární noviny, č. 23, 1957, s. 6), kde hodnotí kantátu kriticky, a zároveň srovnává díla BM s tvorbou Miloslava Kabeláče či Václava Trojana (srov. Zouhar 2016, s. XXXVIII-XXXIX).

[8] Zde má BM patrně na mysli především své skladby na texty básníka Miloslava Bureše Legenda z dýmu bramborové nati, H 360; Romance z Pampelišek, H 364, a cyklus deseti mužských sborů Zbojnické písně, H 361.

[9] Nakonec přece jen Řím na čas opustili, neboť přijali nabídku manželů Weberových a mezi 1. 8. – 20. 8. 1957 pobývali ve Švýcarsku v Arose, Luzernu a Curychu (Mihule 2002, s. 509 a 593). Švýcarská klavíristka Margit Weber (1924-2001) a její manžel Karl Weber (Databáze pramenů IBM, http://database.martinu.cz/people/public_view/209).

[10] Herberta Masaryková (1915-1996) vnučka TGM, dcera Bohumily Slavíčkové  Masarykové a Herberta Masaryka. Jak vyplývá z dopisu BM Frances Ježkové ze dne 22. 1. 1957, jedná se o knihu Howarda Taubmana The Maestro: The Life of Arturo Toscanini (New York: Simon and Schuster, 1951).

[11] Marie Martinů (1882-1959), sestra BM.

[12] Členové rodiny BM byli v Praze na festivalu Pražské jaro. Jak vyplývá z dopisu BM rodině z 5. 6. 1957 (PBM Kr 569), navštívili dva koncerty („Jsem rad ze jste slyseli tu Msi a i Legendu“): 26. 5. 1957 ve Valdštejnské jízdárně zazněla Polní mše, H 279, Symfonický orchestr a pěvecký sbor AUS VN dirigoval Pavel Vondruška (Webový archiv Pražského jara, http://www.festival.cz/cz/archiv/4232); poté byli také přítomni premiéře kantáty Legenda z dýmu bramborové nati, H 360, která se uskutečnila 28. 5. 1957 ve Smetanově síni Obecního domu, Český pěvecký sbor a Kühnův dětský sbor dirigoval Jan Kühn (Webový archiv Pražského jara, http://www.festival.cz/cz/archiv/4235).

[13] Festival Pražské jaro.

[14] Cyklus deseti mužských sborů Zbojnické písně, H 361, zkomponoval BM mezi 8. a 20. 1. 1957. První řada písní měla premiéru v Praze 11. 4. 1957, Pěvecké sdružení pražských učitelů řídil Miroslav Venhoda. Druhá řada písní pak měla premiéru v Brně 19. 10. 1957, Pěvecké sdružení moravských učitelů řídil Jan Šoupal (Halbreich 2007, s. 435).

[15] Václav Talich žil od roku 1956 trvale v Berouně.