V roce 1955 slavil Bostonský symfonický orchestr 75. výročí svého vzniku. Martinů, jehož přátelství s šéfdirigentem tohoto orchestru Charlesem Munchem vzniklo již ve 30. letech v Paříži, věnoval tomuto dirigentovi a jeho orchestru jedno ze svých nejlepších děl. Symfonické fantazie, H 343 bývají často nepřesně označovány jako 6. symfonie Bohuslava Martinů. Zatímco každá z pěti symfonii, které autor složil v americkém exilu v letech 1942–1946, má přísnou formu, Symfonické fantazie představují v jeho tvorbě zřetelný zlom. Řečeno jeho vlastními slovy, jde v nich o „odklon od symetrie směrem k fantazii“. Právě tato formální uvolněnost spolu s neustálými tématickými metamorfózami jsou hlavními znaky pozdního stylu Bohuslava Martinů. Instrumentace Symfonických fantasií upoutá zejména úžasnou hustotou zvukového spektra (často se v této souvislosti hovoří o neo-impresionismu). Na některých strukturálně obzvlášť významných místech – jako např. v dechovém kvintetu ve 3. větě - ustupuje jinak převažující komplikovanost naprosté jednoduchosti a průzračnosti. Martinů o formální stránce díla napsal, že oproti jeho dřívějším, v přísné formě vystavěným kompozicím jsou Symfonické fantazie de facto „bez formy, ale něco je drží pohromadě, nevím co, ale má to jednu linku a něco jsem vyjádřil.“ Ani slovem se však nezmínil o neméně podstatné okolnosti, že toto dílo pro něj představovalo též určitou privátní výpověď. Právě ta mu – podobně jako např. Dvojkoncertu pro dva smyčcové orchestry,klavír a tympány, H 271, 3. symfonii, H 299 nebo 5. smyčcovému kvartetu, H 268 – propůjčuje značnou naléhavost.
V názvu díla (původně se mělo jmenovat dokonce „Nouvelle Symphonie fantastique“) je možno spatřovat zřetelný odkaz na Fantastickou symfonii Hectora Berlioze, autora, kterého si Martinů velmi vážil a jehož orchestrální partitury měl ve své hudební knihovně. Symfonické fantazie vznikaly v období intenzívní Studené války, kterou také bezesporu reflektují – nadšený bostonský kritik konstatoval po premiéře právem, že je v nich cosi strašidelného, něco, co drží posluchače po celou dobu v bezdechém napjatém poslechu. Deprimující politická situace byla v hudební sféře doprovázena agresivním nástupem skladatelů seriální hudby a s ním spojeným dlouhodobým odklonem velké části hudební kritiky od renomovaných autorů předválečné moderny. Zřejmě i těmito okolnostmi je možno vysvětlit pro Martinů tak neobvykle dlouhou dobu vzniku díla - začal je komponovat v roce 1951 v New Yorku a dokončil je až v roce 1953 v Paříži.
Skladatelův dlouholetý přítel a životopisec Miloš Šafránek konstatoval, že Symfonické fantazie jsou dílem velmi osobním, neodvislým a upřímným a jejich hudba mocná a dramatická, někdy nostalgická, tragická až násilná, ale pevná ve víře. Martinů sám se vyjádřil o této skladbě v programu bostonské premiéry výrazně stručněji, zřejmě též ve snaze potlačit biografické impulsy důležité pro její vznik: “...existuje jeden důvod pro toto dílo, který je jasný a pro mě jistý. Přál jsem si napsat něco pro Charlese Muncha. Silně na mne působí a mám rád jeho spontánní přístup k hudbě, v němž hudba volně nabývá svůj tvar a plyne svobodně, sledujíc svůj pohyb. Téměř nepostřehnutelné zvolnění nebo zrychlení dává melodii náhle život. Tak ve mně vznikla myšlenka složit pro něj symfonii, kterou jsem chtěl nazvat „fantastickou“. [...] Jednou z mých malých fantazií je, že jsem použil několikataktový citát z jiné své skladby, z opery Julietta, který se sem podle mého názoru dokonale hodí. Má to povahu fantazie. Udělal jsem to jaksi pro sebe, poněvadž mám v ní rád onu zvláštní barvu orchestru a domnívaje se, že tuto svou operu už nikdy neuslyším, chtěl jsem znovu slyšet alespoň těchto několik tónů, které jsem napsal zpaměti.“
Za jednu z dalších skladatelových fantazií lze jistě považovat i tu okolnost, ze Martinů údajně zamýšlel použít v orchestru tři klavíry. S ohledem na provozovací nesnáze s tím spojené se nakonec této myšlenky vzdal a na rozdíl od všech svých pěti předchozích symfonií (a řady orchestrálních děl) nepoužil ani jeden. Slavná premiéra díla se uskutečnila v lednu 1955 v Bostonu, Bostonský symfonický orchestr řídil Charles Munch, který je potom provedl ještě v dalších severoamerických městech. Kruh New Yorských kritiků označil Symfonické fantasie za nejlepší symfonické dílo provedené v New Yorku v roce 1955.
Aleš Březina, program koncertu Festivalu Bohuslava Martinů, 19.– 20.12. 2002