Základní informace
Typ korespondenceDopis
OdesílatelMartinů, Bohuslav
Odesílatel (korporace)
Lokace odesláníNice
Poznámka k lokaci odeslání[Nice]
Datum odeslání16.01.1954
PříjemceMartinů, rodina v Poličce
Příjemce (korporace)
Lokace přijetíPolička
Poznámka k lokaci přijetí[Polička]
Jazykčeština
Původ, datum získáníkopie z CBM, Polička
Předchozí vlastník
Současný vlastníkCentrum Bohuslava Martinů v Poličce
Signatura současného vlastníkaPBM Kr 454
Signatura v IBMMar 1954-01-16
Obsah a fyzický popis
Stručný obsahPočasí ve světě a v Nice; do Marseille nejeli; zdá se, že se situace ve světě lepší; je hrán z rozhlasů "skoro všude"; z Prahy žádné pozvání, zato však na pražský festival "od nějaké Společnosti pro kulturní styky"; Fournier hrál "můj koncert" (nejspíš č. 1, jemu dedikované) v Hamburku a ve Švýcarsku; "zde" v rádiu Sinfonietta La Jolla; pozvání z Belgie na festival musel odmítnout; píše Mirandolinu; v NY hráli "Kvartet"; do Orbisu sdělil, že si bere svá práva zpět; Jan Novák mu poslal "písničky s věnováním"; dům v NY, kde bydleli, je už zbořen; z ASCAPu přicházejí šeky, "to není jako v OSA"; ten přítel, co se o ně staral, se jmenoval Vautier (BM se s ním spřátelil v rue de Vanves, zachránil po kvapném odjezdu BM z Paříže v létě 1940 rukopisy skladeb, korespondenci a nábytek z bytu skladatele v rue des Marroniers ještě před příchodem gestapa); Společnosti pro kulturní styky sdělí, že nepřijede "vzhledem k tomu, že moje komposice jsou zakázány".
Diplomatický přepis dopisu

[Nice] Jan.[uary] 16. [19]54

Drazí:

Čekali jsem navzájem na dopisy, tak jsem myslel že dlouho nepíšete, ale tím je vina stávka a také vlaky byly zastaveny, napadlo všude plno sněhu, u Vás je to asi také všechno bílé až na některé věci které jsou černé. Vzpomínáme na Vás v té zimě jak asi trpíte a šetříte uhlí. Vŝude jsou hlášeny samé katastrofy v Rakousku laviny, v Itálii sníh a mrazy v N.Y. napadlo sněhu asi 30 cm přes noc tak také vŝechno zastavilo. Jenom zde jsme se nikdy nedostali pod nulu, ani v noci a během dne je krásně, lidi sedí venku na nábřeží v kavárnách, tak si musím přiznat že jsme si to dobře vybrali. Nastuzení jsme si odbyli hned na začátku když jsme jeŝtě nebyli připraveni na náhlé změny podnebí a tak teď jsme zdraví. O Vánocích jsem vám psal, jistě jste už dopis dostali[1] a na Nový Rok jsme byli také doma a vlastně jsme to oslavili až příští den 1. ledna, jsme otevřeli láhev šampaňského. Do te Marseille jsme nejeli nebylo zvláště pěkně.[2] Přání jsme dostali mnoho a hezké karty a tak už jsme v tom Novém Roce a zdá se opravdu že se situace lepší a že snad dojde k nějaké dohodě kterou vŝichni lidé ať jsou jakéhokoliv vyznání náboženského a politického potřebují. Na obou stranách vládní Pánové[3] změnili názory a tak všechno nasvědčuje že tento [rok] se dočkáme konečně příjemnějších překvapení.[4] Často posloucháme Radio, hrají mne skoro všude, škoda že nemůžete něco slyšet, snad se i toho dočkáme, také se zdá že se situace mění. Z Prahy nepřišlo žádné pozvání ale z Paříže jsem dostal dopis a pozvání na Festival od nějaké Společnosti pro kulturní styky.[5] Občas zde hrají známí umělci z Paříže byl tu Pierre Fournier,[6] čelista, hrál můj koncert[7] v Hamburku a ve Švýcarsku. Zde hráli v Radio tu malou Sinfonii co jsem napsal pro orchestr v Los Angeles v Kalifornii,[8] dobře to zahráli. Z Belgie mne zase pozvali na ten Festival ale musel jsem to odříci[9] protože už sám jsem v práci. Píšu teď novou veselohru na italský text od Goldoni,[10] na celý večer a tak jsem hodně zaměstnán. Jsem rád že jsem si vzal ten nový notový papír z kterého se lehce dělají kopie, zde to nemají.[11] V N. Y. hráli Kvartet[12] a tak Vám posílám vystřižek

 

s fotografii, kde mám velký nos a ani nevím kde ji našli. Jsem rád za vaše zprávy o našem příteli.[13] Do Orbisu jsem poslal nový dopis kde jim můj advokát psal že sice to pěkně vydali ale že to neuplatnili a hlavně za hranicemi, tak že si beru moje práva zpět.[14] Dosud neodepsali. Honzík N. [15] mi poslal písničky s věnováním,[16] poslal jsem mu lístek,[17] nechci posílati dopisy aby to nedělalo nějaké mrzutosti, tak ho pozdravujte a mého přítele též, budeli moci ať napíŝe. Z NY. mám  dost zpráv, ten dům co jsme bydleli už je zbořen a staví tam palác ze skla, tak jsme včas vypadli, byl bych se musel vrátit k stěhování. Z té společnosti autorů co jsem teď členem[18] přichází občas vítaný šek v dolarech, tak je vidět že jsem hodně na programech, to není jako v OSA,[19] kde jsem dostával 200 korun za rok. Je zde dost lacino když člověk jí a bydlí doma. a dobré věci tu mají také. Když budete psát p. Šafr.[20] sdělte mu že ten náš přítel co se o nás tak staral už umřel.[21] On o něm píše také v té biografii.[22] Jmenoval se Vathier. Té společnosti pro kulturu kulturní styky odepíšu že pochybuji že pozvání mohu přijmouti vzhledem k tomu že moje komposice jsou zakázány,[23] budu vidět co se stane.[24]

Tak jsem Vám to všechno popsal, Charlie napíŝe příŝtě. Mnoho Vás oba zdravíme a doufejme že tento Rok se něco změní k lepšímu.

Srdečně Váš

Bohouš

 

Věcné poznámky k DP

[1] PBM Kr 453.

[2] Do Cassis u Marseille byli manželé Martinů pozváni malířem Rudolfem Kunderou (1911-2005 (Mihule 2002, s. 460; PBM Kr 453).

[3] BM má na mysli nové nejvyšší představitele dvou světových velmocí: za Svaz sovětských socialistických republik - Nikita Sergejevič Chruščov (1894-1971) a za Spojené státy amerických - Dwight David Eisenhower (1890-1969).

[4] Po smrti Josifa Vissarionoviče Stalina (1878 – 5. 3. 1953) a Klementa Gottwalda (1896 – 14. 3. 1953) sice pominul nejzrůdnější komunistický teror, k lepšímu se však svět ještě dlouho neobracel.

[5] V souvislosti se zrušením ministerstva informací a osvěty byl vládním nařízením ze dne 31. 1. 1953 zřízen Výbor pro kulturní styky se zahraničím. Tento však byl ještě téhož roku zrušen vládním nařízením ze dne 11. 9. 1953, přičemž jeho agenda přešla pod nově vzniklé ministerstvo kultury (viz Sbírka zákonů republiky Československé vydaná 14. 9. 1953, ročník 1953, částka 45). Lze tedy předpokládat, že Společností pro kulturní styky má BM na mysli určitý odbor ministerstva kultury (spolupracující s ministerstvem zahraničních věcí), do jehož činnosti spadala i prezentace československé kultury v zahraničí, v tomto případě zřejmě na filmovém festivalu v Cannes (25. 3. – 9. 4. 1954).

[6] Pierre Fournier (1906-1986), vynikající francouzský violoncellista.

[7] Koncert pro violoncello a orchestr č. 1, H 196 II, druhá verze koncertu z roku 1939 (první verzi zkomponoval BM již v roce 1930). Druhou i třetí verzi koncertu (H 196 III) z roku 1955 BM věnoval právě Pierre Fournierovi (Halbreich 2007, s. 312).

[8] Sinfonietta La Jolla, H 328, měla premiéru 13. 8. 1950 v La Jolla v Kalifornii (Halbreich 2007, s. 281).

[9] Stejně jako v minulém roce (1953) byl BM pozván Belgickou královnou Elisabeth Gabriela Valérie Marie (1876-1965), milovnicí umění a štědrou mecenáškou, do poroty Le Concours Musical Reine Elisabeth, jedné z nejprestižnějších mezinárodních hudebních soutěží. Belgická královna Elizabeth ji založila již v roce 1937.

[10] Mirandolina, H 346, komická opera o dvou dějstvích podle hry italského dramatika Carla Goldoniho (1707-1793) La Locandiera. Autorem libreta je BM. Podle Charlotte Martinů (1978, s. 98) přípravu libreta konzultoval s italským hudebním skladatelem žijícím v Nice Eleutheriem Lovreglio (1900-1972), Mihule (2002, s. 461) uvádí, že s textovou stránkou BM pomáhal Antonio Aniante (1900-1983), italský básník, spisovatel a dramatik, dávný přítel BM ještě z předválečné Paříže.

[11]  „Od 40. let BM psal své skladby na průsvitný notový papír (Circle Blue Print), z něhož bylo možné vytvořit světlotiskové kopie, které se od originálu lišily ztrátou lesku autografu a neprůsvitností papíru.“ (Zouhar 2008, s. 128.)

[12] „Těžko říct, který ze sedmi smyčcových a dvou klavírních kvartetů.“ (Citováno z Popelka 1996, s. 138.)

[13] Z důvodu obavy z možné perzekuce BM v této době často ve svých dopisech do Československa neuvádí jména zmiňovaných osob. Za označením „náš přítel“ byl ukryt Karel Šebánek (1903-1980), nakladatel, blízký spolupracovník a přítel BM.

[14] Národní hudební vydavatelství Orbis již v té době neexistovalo, od 1. 1. 1953 bylo včleněno do Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. „SNKLHU převzalo nakladatelská práva Orbisu, stejně jako předtím už Orbis práva hudebního úseku Melantrichu a dalších znárodněných hudebních nakladatelství. (Citováno z Popelka 1996, s. 131.) V letech 1953-1956 je v dopisech BM rodině do Poličky (PBM Kr 444-449, 452, 454-457, 460, 464, 466-481, 483, 486, 514, 516) často zmiňována příprava smlouvy mezi nakladatelstvím Boosey & Hawkes London-New York a Státním nakladatelstvím krásné literatury, hudby a umění v Praze, která měla umožnit „[…] pohyb hudebnin přes železnou oponu, vydávání nových skladeb B. Martinů v Praze a zajistit vyplácení tantiém skladateli do zahraničí.“ (Zouhar 2008, s. 64). Podle Zouhara (2016, s. XXXV) k jisté dohodě mezi oběma vydavatelstvími došlo.

[15] Jan Novák (1921-1984), český klavírista a hudební skladatel. V době od srpna 1947 do února 1948 byl Jan Novák v New Yorku žákem BM a i po svém návratu do Československa s BM udržoval přátelskou korespondenci (Flašar 2006, s. 69), z níž část je uložena v archivu Českého muzea hudby.

[16] Viz dopis BM rodině do Poličky ze dne 23. 12. 1953 (PBM Kr 453).

[17] Pohlednici odeslanou z Nice dne 21. 12. 1953 adresoval BM Janu Novákovi (viz korespondence Jana Nováka v archivu Českého muzea hudby.)

[18] Členem ASCAP (American Society of Composers, Authors and Publishers), organizace zastupující v USA i mimo hranice USA práva svých členů, se BM stal v roce 1952 (PBM Kr 433; Popelka 1996, s. 108-109.)

[19] Do roku 1952 BM zastupoval československý Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním (OSA)

[20] Miloš Šafránek (1894-1982), s nímž BM v  letech 1948-1955 udržoval pouze zprostředkovaný kontakt skrze své příbuzné v Poličce (poslední dopis Šafránkovi adresovaný do Poličky je datován 14. 2. 1955 – viz PBM Kmš 821), shromažďoval údaje pro katalog skladatelových skladeb.

[21] Louis Vautier (?-1953), přítel BM z Paříže přezdívaný „père Gogo, po útěku manželů Martinů z Paříže v roce 1940 zachránil před gestapem všechny věci, které Martinů museli v bytě v rue des Marroniers zanechat (nábytek, šatstvo, písemnosti, rukopisy skladeb, korespondenci, ad.). V roce 1947 vše vrátil Charlotte Martinů. (Šafránek 1961, s. 72, 167, 216; Popelka 1996, s. 139.)

[22] Šafránek, Miloš: The man and his music. New Yorku, 1944.

[23] Seznam „zakázaných skladeb“ v tehdejším Československu se nepodořilo dohledat, zřejmě ve fyzické podobě ani neexistoval. BM má pravděpodobě na mysli kritický náhled na jeho osobu i dílo počátkem 50. let minulého století (Sychra, Antonín. O hudbu zítřka. Praha: Orbis, 1952; Barvík, Miroslav Skladatelé jdou s lidem. Referát generálního tajemníka Svazu čs. skladatelů na 1. plenárním zasedání SČS v dubnu 1950, Praha, 1951. Dále též Štěpánek, Vladimír. Kosmopolitismus v díle Bohuslava Martinů. Praha, 1950, strojopis, disertační práce), který se projevil tím, že jeho skladby téměř nebyly v letech 1949-1954 v Československu uváděny.

[24] Pozvání BM přijal a v posledním březnovém týdnu toho roku se v Cannes setkal s Vítězslavem Nezvalem (1900-1958), který zde vedl delegaci československých filmařů. Jeho neoficiálním „stranickým“ posláním však podle Mihuleho (2002, s. 462) bylo přesvědčit BM k návratu do rodné vlasti.

Celkový počet listů1
Počet popsaných stránek2
Poznámka
Fixacerukopis
Osoba jako předmět
Korporace jako předmět
Skladba jako předmět
« předchozí
ID 1274 (záznam 1 / 0)
další »