První ze svých tří klavírních kvintetů (označuje se jako nultý) napsal Bohuslav Martinů (1890–1959) o prázdninách 1911 v rodné Poličce. „Prázdniny“ v jeho případě nutno chápat jenom časově: jednadvacetiletý Martinů nebyl nikde zaměstnán a na žádné škole nestudoval – rok předtím byl pro nenapravitelnou nedbalost vyloučen z pražské konzervatoře, kam ho šestnáctiletého poslali jeho obětaví spoluobčané z Poličky vystudovat na houslového virtuosa. Přesto mu jeho chudí rodiče stále umožňovali pobývat během sezony v Praze a věnovat se sebevzdělávání; fanaticky pilný Martinů tak naplňoval bytostnou potřebu svobody, která ho provázela celý život a nutila dělat vždycky něco jiného, než co od něho jeho okolí očekávalo.
Spousta skladeb z této doby zrcadlí jednak jeho úsilí zorientovat se v doznívajících a naopak rodících se stylových proudech na počátku dvacátého století, jednak přesvědčivou stopu origiálního talentu, který dokáže artikulovat něco nového a nezvyklého. Dvouvětí klavírního kvintetu lze označit za rapsodické v pozdněromantickém smyslu: sonátový rozvoj první části s charakteristickým rytmem hlavní myšlenky (zasahuje i do vedlejšího tématu) je v průběhu provedení přerušen a pokračuje adagiem, zdánlivě jako nová věta, přinášeje známým tematickým materiálem nové výrazové polohy – sladkou lyriku, příznačnost violoncellového sóla sul ponticello, stupňovaný vášnivý vzruch, dramatický zlom a návrat vstupního allegra.
Kvartetní úvod (bez klavíru) ke druhé části je pln romantického bolu, jenž se pak přelévá četnými modulacemi z tóniny do tóniny, provázen příznačným rytmem z první věty; durové zjasnění v repríze, přinášející jakousi optimistickou verzi této hudby, není definitivní – závěr je poznamenán temnou osudovostí smyčcového unisona.
Jiří Beneš, program koncertu Večer komorní hudby II. Filharmonie Brno, 18. 4. 2012 [světová premiéra skladby].