První hudební skladby plnily v drtivé většině pouze funkci skladatelské přípravy, jež obvykle bývá diskrétně skryta a omezena na učebnu kompozice hudebního učiliště. Nejde většinou o kompozice dosahující žádoucího standardu technického. Až do počátku dvacátých let charakterizuje Bohuslava Martinů rozměrná tvorba, jež tuto nezbytnou podmínku nesplňuje. Proto jí sám nepřiznával opravdovou uměleckou platnost.
„Má matka [Olga Valoušková], tehdejší zpěvačka Národního divadla, nejednou vzpomínala, jak večer po představení čekával u vchodu pro umělce nesmělý studentík, aby jí předával roličky notového papíru, převázané červenou stužkou. Byly to první a prostinké písňové pokusy Bohuslava Martinů,“ prozradil její syn Vladimír Bor (Hudební rozhledy 33, č. 9, 8. 8. 1980, s. 386).
Z raných skladeb byly zpěvačce Olze Valouškové připsány Dvě písničky v národním slohu, H 14, z 25. dubna 1910 na texty J. Manina (Pověra a V tej naší zahrádce). Dárky pokračovaly i v letech následujících: V noci, H 30, Dvě písně, H 31 (na Sládkovy básně Dívčí píseň a Až přejde den z 10. února 1911), Tři písničky, H 34 (Má matička na text J. V. Sládka z 11. května 1911, Pravý počet – A. E. Mužík – z 15. května 1911, Písnička: Chybili jsme ráno – Xaver – datovaná na titulní straně celého cyklu „V Praze 26. května 1911“ [datace skici: 18. 10. 1910]) a pravděpodobně poslední ze série pro Olgu Valouškovou Mrtvá láska, H 44 (A. E. Mužík, z 20. ledna 1912).
Jaroslav Mihule, Martinů: osud skladatele, Praha: Karolinum, 2002, s. 39–40 [věcné chyby opravila dle autografů Jana Burdová, 2024].
Má matička, H 34/1, na slova Josefa Sládka vzrušeně staví do kontrastu soužení námořníka na moři s utrpením jeho úzkostné matky. Pravý počet, H 34/2, na slova Roberta Mužíka, nalézá mladého muže ve fantazijním, i když ne příliš upřímném dialogu s okolím, zatímco se prochází se svou milovanou.
Richard Whitehouse, Songs, Vol. 3 – The Rose, Naxos 2015