Nejméně pozornosti je v klavírní tvorbě Bohuslava Martinů věnováno osamoceným drobným skladbičkám, které nejsou součástí žádného cyklu. Patří k nim např. jeho donedávna zcela neznámá skladba s názvem Jaro, H 127 z dubna 1921, jejíž autograf se dostal víceméně náhodou do Institutu Bohuslava Martinů v Praze. Jako většině klavírních drobností a písní z doby skladatelova mládí je věnována ženě, v tomto případě "Slečně M. Fialové". Atmosférou se velmi podobá o něco staršímu klavírnímu cyklu Motýli a rajky, H 127, zakotvenému ještě naplno ve výrazovém světě impresionismu.