Sonátu d moll je možné považovat sice za přechodové, nicméně vykazující mnohé nové kvality, zejména uměřenost a vyváženost. Vznikla po skladatelově tříletém pobytu v Paříži, ale působí dojmem, jako by si autor přinesl velkou část jejího materiálu ještě z Prahy. Často v ní můžeme pozorovat boj starého materiálu s novými výrazovými prvky (zejména s jazzovou rytmikou), které Martinů poznal při svém studiu u Alberta Roussela. Vedle takových milníků jeho rané pařížské tvorby, jakými jsou orchestrální Half-Time, H 142 (1924) a Vřava, H 155 (La Bagarre, 1926), Tři české tance pro klavír, H 154 (1926) a zejména Smyčcový kvartet č. 2, H 150 (1925), působí tato sonáta ještě naprosto nezrale.
Aleš Březina, Martinů: Works for Violin and Piano, © 1999 Supraphon Music a.s