Rozsáhlá čtyřvětá Sonáta C dur je sice zajímavým, nicméně značně epigonským dílem, odkazujícím nepokrytě na svůj vzor - Franckovu sonátu A dur. Vyznačuje se „faustovskou“ tematikou, vnitřní chudobou a disparátností témat. Druhá věta je pokusem o „démonické“ scherzo poplatné estetice konce minulého století; její téma upomíná na slavnou a v klasické hudbě 19. století oblíbenou sekvenci Dies irae (Berlioz, Liszt, Mahler ad.). Plně chromatický hudební materiál nutí skladatele k heroickému dobývání neustále nových vrcholů, které jsou „vykoupeny“ závěrečným „očistným“ maestosem a následným grandiosem v C dur.
Aleš Březina, Martinů: Works for Violin and Piano, © 1999 Supraphon Music a.s