Stará píseň [H 74] spolu s Písní na starošpanělský text [H 87] (1914) patří k početné řadě vokálních miniatur, jejichž kompozici se Martinů horlivě věnoval po své dvacítce. Představují spíše „tradicionalistický“ pól jeho tehdejšího komponování, ale současně se v jednotlivostech vyrovnávají se skladebnými postupy, jež mladý skladatel, chtějící být à jour, mnohem intenzivněji uplatňoval v „pokusnických“ skladbách, vyvolaných k životu okouzlením Debussyho hudbou.
Píseň na starošpanělský text, H 87, je příznačná volnějším harmonickým plánem – včetně tonálních vybočení a závěru, kdy po dominantním akordu se skladba uzavírá na subdominantě, ačkoli její vokální hlas směřuje k tónické primě. Melodická linie vychází z romantické kantilény, ale střídmě užité quasiorientální melodické postupy, založené na sestupném kroku zvětšené sekundy, upomínají na tehdejší orchestrální partitury Martinů i jeho oblibu orientálních námětů. Lehká nostalgie skladby reprezentuje salónní tón v tvorbě mladého Martinů, jakousi opožděnou a později opuštěnou rezonanci přeznívajícího fin de siècle.
Iša Popelka, Bohuslav Martinů: skladby pro Poličku. Praha: Supraphon, 1973, s. 12–13.