Ariadna je opera inspirovaná literárním a divadelním dílem francouzského spisovatele Georgese Neveuxe Théseovo putování (Le Voyage de Thésée, 1943). 13. května 1958 začal Martinů hru upravovat do podoby libreta. Do 21. května už měl ohledně struktury opery jasno, požádal tedy Neveuxe o souhlas s použitím Thésea. Autografní partitura byla dokončena 15. června téhož roku. Martinů pro svou jednoaktovku použil ústřední zápletku Neveuxovy hry a zaměřil se na klíčové momenty jednání mezi Théseem, Ariadnou a Mínotaurem. Ačkoli hru značně zkrátil, zachoval ve svém libretu Neveuxův původní text jen s mírnými úpravami. Převážnou část libreta převzal z 2. a 3. dějství hry, jen Ariadnina árie na rozloučenou pochází ze začátku 4. dějství – jeho text zhudebnil jako velkou koloraturní árii. Všechny skladatelovy změny slouží k tomu, aby se Ariadna stala centrálnější postavou, než je Théseus, hlavní představitel Neveuxovy hry. Ve svých původních libretech nazýval operu Thésée, ale později titul přeškrtl a nahradil názvem Ariane, který uvádí i v autografní partituře a jejích reprodukcích.
Ariadna byla poprvé provedena 2. března 1961 v Malém domě Městského divadla v Gelsenkirchenu společně se Vzestupem a pádem města Mahagonny (Aufstieg und Fall der Stadt Mahagonny) Kurta Weilla a Analfabetem (Der Analphabet) Iva Lhotky-Kalinského. Provedení řídil Ljubomir Romansky, režíroval Rudolf Schenkel (scénografie Peter Krukenberg a kostýmy Charlotte Vocke), hlavních rolí se ujali Annemarie Dölitzsch (Ariadna) a Klaus Kirchner (Théseus).
Robert Simon, Souborné vydání díla Bohuslava Martinů: Ariadna, H 370, série I/1/12, Praha: Bärenreiter, 2021.