Koncertantní symfonie č. 2, H 322 představuje ve vývoji hudebního myšlení Martinů částečný návrat k jeho klasicistním východiskům z počátku třicátých let 20. století. Kořeny vzniku díla jsou svázané s prvním setkáním Martinů s Koncertantní symfonií B dur, op. 84 Josefa Haydna v podání Orchestre de la Société des Concerts du Conservatoire pod taktovkou Charlese Muncha v Paříži. Stejnojmennou skladbu, ve stejné tónině a pro totožné obsazení concertina, Martinů dokončil v New Yorku 5. 3. 1949. O skladbě se nedlouho poté zmínila Charlotte Martinů v dopisu švýcarskému dirigentovi a mecenáši Paulu Sacherovi. Tato zpráva vzbudila Sacherův zájem a po prostudování reprodukce autografní partitury v listopadu Martinů informoval, že je dílem nadšen a rád by jej provedl v prosinci následujícího roku u příležitosti skladatelových 60. narozenin. Světovou premiéru skladby se nakonec podařilo uskutečnit podle plánu 8. 12. 1950 v Basileji.
Na díle je patrná skladatelova kontinuita v přístupu k formálnímu řešení (concerto grosso), ale současně i vývoj, kterým jeho tvůrčí poetika prošla v období jeho amerického pobytu a příklonu k symfonismu. Zároveň lze toto dílo vnímat jako vyjádření pocty Haydnovi, jehož kompoziční styl skladatel obdivoval a ve vlastních estetických úvahách o podstatě hudební tvorby se jím také inspiroval.
Pavel Žůrek, Marek Pechač, „Souborné vydání díla Bohuslava Martinů: IV. Čtyřkoncerty (2),“ Hudební rozhledy 12, roč. 75, 2020, s. 56.