Sinfonia concertante No. 2, H 322 vznikla v roce 1949 a Bohuslav Martinů ji věnoval švýcarské mecenášce moderního umění Maje Sacherové, manželce dirigenta Paula Sachera. Setkání Bohuslava Martinů s touto osobností představovalo jeden z nejdůležitejších momentů v jeho osobním životě i tvorbě. Z podnětu Paula Sachera vzešlo téměř dvě stovky skladeb významných skladatelů 20. století. Z výsledku blízkého přátelství Paula Sachera s Martinů vzniklo celkem pět významných skladeb včetně Koncertantní symfonie č. 2, jejíž premiéry se Sacher ujal také jako dirigent se svým Basilejským komorním orchestrem v prosinci roku 1950.
Obsazení koncertantních nástrojů jakož i centrální tónina této skladby je poctou Josefu Haydnovi, jehož stejnojmenné dílo učarovalo Martinů na jednom z pařížských koncertů na konci třicátých let. Řadu let pátral Martinů neúspěšně po Haydnově partituře. Když ji konečně koncem čtyřicátých let našel v USA a prostudoval ji, potvrdil se mu jeho prvotní dojem. Rozhodl se napsat obdobnou skladbu, ve které by vyjádřil ,,své přitakání šťastnému a klidnému životu." Vzniklo jedno z posledních děl období skladatelova příklonu k neoklasicismu, dílo plné optimismu a životní pohody. Je návratem ke koncertantním skladbám třicátých let, ale jejich styl je zde obohacen o zkušenost z práce na pěti symfoniích. Tempový sled dvou krajních allegrových vět se střední pomalou odpovídá zvyklostem sólového koncertu a zároveň navazuje na Haydnův vzor. Ducha skladeb klasicismu navozuje Martinů použitím některých kompozičních technik: dokonalé imitace nástupů vedlejších témat a výrazný návrat reprízy v závěrečné větě, vzbuzující dojem klasické sonátové formy. Působivě je vypracováno také střídání orchestru a sólových nástrojů sólového kvarteta ve stylu barokního concerta grossa. Ze skladeb Bohuslava Martinů, které následovaly, je Sinfonii concertante nejblíže svým stylem, zvukovou barevností i náladou o rok mladší Sinfonietta La Jolla, H. 328 pro klavír a komorní orchestr.
Jana Honzíková a Sandra Bergmannová, program koncertu Festivalu Bohuslava Martinů, 10. 12. 1999