Základní informace
Titul CZConcerto grosso
Podtitul CZpro komorní orchestr
Titul ENConcerto Grosso
Podtitul ENfor chamber orchestra
Titul DEConcerto grosso
Podtitul DEfür Kammerorchester
Titul FRConcerto grosso [auth.]
Podtitul FRpour orchestre de chambre [auth.]
KategorieOrchestrální hudba
PodkategorieSkladby pro komorní nebo malý orchestr
Halbreichovo číslo a přípona263
Části (věty)1. Allegro ma non troppo; 2. Adagio; 3. Allegretto
Durata16'
Nástrojové obsazení1330-2000-Pf-Pf-Archi
Sólový hlas
Obsazení vokálních rolí
Dedikant Munch, Charles
Diplomatický přepis věnováníÀ Charles Münch
Poznámka k věnováníVěnování na titulní straně autografu; na první straně tištěné partitury (UE 1948): "à Charles Munch".
Původ
Místo kompozicePaříž
Rok dokončení1937
Započetí kompozice10/1937
Dokončení kompozice03.11.1937
Poslední úprava
Premiéra
Interpret Sergej Alexandrovič Kusevickij (dirigent/conductor)
Kusevickij, Sergej Aleksandrovič
Datum premiéry14.11.1941
Místo premiéryBoston, USA
Ansámbl Boston Symphony Orchestra
Uložení autografu
InstitucePaul Sacher Stiftung
Místo uloženíBasilej
Současný vlastníkPaul Sacher Stiftung, Basilej
Poznámka k rukopisuV PSS se nachází také náčrt 3. věty. *** Faksimile autografu se nachází v majetku Universal Edition ve Vídni.
Vydání
Místo vydáníVídeň
VydavatelUniversal Edition
Rok vydání1948
CopyrightUniversal Edition, Vídeň
Poznámka
PoznámkaDurata uvedená na titulní straně autografní partitury a v zápisníku Charlotte Martinů: 14'.
Informace

Concerto grosso

Concerto Grosso věnované Charlesi Munchovi z roku 1937 je vrcholným dílem, které vzniklo mezi dalšími téměř dvěma desítkami skladeb nesoucími větší či menší stopy této barokní formy. V Concertu Grossu vykrystalizovalo Martinů vlastní pojetí koncertantní techniky a stalo se spolu s následujícími Tre ricercari a Dvojkoncertem ve skladatelově díle jejím typickým představitelem. Martinů střídá různé složení sólového ansámblu a tutti, ve třetí větě ponechává nejvíce prostoru „soli“ dvouklavírů. Tuto kombinaci považoval za ideální z hlediska zvukové vyrovnanosti a úspěšně ji použil v dalších mistrovských dílech (Tre ricarcari). Nestávají se však sólovými ve smyslu velkých romantických koncertů, ale charakterem odpovídají spíše obligátnější úloze s důrazem na zvukově barevné odlišení. K nebaroknímu ladění přispívá též motorická rytmika a zejména důrazné diatonické zakotvení.

 

Jana Honzíková

 

Prameny

« předchozí
ID 187 (záznam 1 / 0)
další »