V neoklasicistním okruhu skladatelů se principem barokního concerta grossa, užívajícího skupinu sólových nástrojů na jedné straně a orchestr na straně druhé, nechalo inspirovat hned několik autorů (např. D. Milhaud, A. Honegger nebo P. Hindemith). V tvorbě Bohuslava Martinů se však koncertantní forma pro dva a více sólových nástrojů s orchestrem stala především pro období 30. let jednou z klíčových. Na objednávku slavného francouzského houslisty Marcela Moyse zkomponoval Martinů na podzim roku 1936 Koncert pro flétnu, housle a orchestr, H 252 (pro něho složil v témže roce také Sonátu pro flétnu, housle a klavír, H 254). Dílo bylo premiérováno 27. prosince téhož roku Marcelem Moyse a Blanche Honneger s Orchestre de Société des Concerts du Conservatoire pod vedením Phillipa Gauberta a vysíláno rozhlasem v přímém přenosu.
Třívětý celek sleduje klasické rozvržení vět rychlá-pomalá-rychlá. Důležitou úlohu v instrumentaci celého koncertu hraje klavír, obohacující barvu celého orchestru.V první větě představí oba sólové nástroje rychlá kadence. Druhá výrazově bohatá pomalejší věta přináší lyrické melodie, exponované střídavě i společně oběma sólovými nástroji. Ke konci druhé věty zazní lyrická houslová kadence. Lyrickým kontrapunktem obou sólových nástrojů a smyčcové nástrojové skupiny je věta završena. Poslední rychlá věta má rozvržení třídílné písňové formy, jejíž prostřední kantilénovou část vystřídá po flétnové kadenci opakovaný první díl. Navazující rychlá koda umocní gradaci věty a tím i celé skladby.
Autorova obliba v principu concerta grossa podnítila vznik monumentálních děl jako např. Concerta grossa, H 263 a Dvojkoncertu pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, H 271, které bezpochyby nejlépe reprezentují tuto stylovou orientaci.
Sandra Bergmannová, program koncertu Festivalu Bohuslava Martinů, 10. 12. 2001