[1] Germaine Leroux provedla 13. března 1947 v Praze s Českou filharmonií skladbu Sinfonietta gioccosa, H 282. Šafránkovy dopisy jsou dnes neznámé.
[2] Jednalo se o spolupráci na opeře Divadlo za branou, H 251, kterou Martinů dokončil 6. listopadu 1935 (srov. Halbreich, 2007, s. 161).
[3] Velký přítel a vynikající flétnista Marcel Moÿse (Moyse) pozval v létě 1936 manžele Martinů na prázdniny do St. Amour. Tehdy také Šafránkovi sdělil adresu, kde u něj pobývali a kde komponoval (CBM, PBM Kmš 732). Téhož roku byli také u něho hosty na štědrovečerní večeři, o čemž referoval Martinů v dopise do Poličky z prosince 1936: „My jsme večeřeli dvakrát, doma a potom jak je tady zvykem se dělá velká večeře až později a byli jsme pozváni u toho známého co hraje v neděli můj koncert pro flétnu, co jsme u nich také byli na prázdninách v St. Amour. Jsou to moc hodní lidé a prostí a on je dnes jeden z nejznámnějších světových flétistů a tak nám také vypravovali co všechno museli prožíti než se dopracoval až kde je teď, ve válce ještě neměli nic, ale díky jeho práci se vyšinul.“ (srov. CBM, PBM Kr 204).
[4] Koncert pro flétnu, housle a orchestr G dur, H 252, z roku 1936 je dedikován Marcelu Moÿse a Blanche Honegger, kteří jej také společně s orchestrem Société des Concerts du Conservatoire (řídil P. Gaubert) premiérovali 27. prosince 1936 v Paříži (srov. Halbreich, 2007, s. 323).
[5] Sonata pro flétnu, housle a klavír, H 254, premiérovali Marcel Moÿse, Louis Moÿse a Blanche Honegger 1. července 1937 (Halbreich, 2007, s. 352).
[6] Rudolf Serkin (1903–1991), klavírista, kterému v roce1954 věnoval svou Sonátu pro klavír, H 350.
[7] Hortense de Sampigny-Bailly byla dedikována Sonáta pro housle a klavír č. 2, H 208, která ji také 20. ledna 1933 v Paříži premiérovala (srov. Halbreich, 2007, s. 335).
[8] Zřejmě myslel Études faciles à deux violons. Snadné etudy pro dvoje housle, H 191, z roku 1930.
[9] Záměna s jinou skladbou. Soubor Sonata Players (pianistka Mary Ramsay a houslistky Betty Lindesay a Janet MacDonald) premiéroval Sonatu pro dvoje housle a klavír, H 213. Byla dokončena v lednu 1932 a premiéra se konala v Londýně 20. února 1934 (Halbreich, 2007, s. 351). O tomto souboru se skladatel zmínil v soupisu svých skladeb, který zaslal Šafránkovi v dopise 16. února 1935 (CBM, PBM Kmš 720).
[10] O knihu Le Dibbouk légend dramatique en 3 actes S. Anského žádal Miloše Šafránka opakovaně v lednu 1936 (srov. CBM, PBM Kmš 727 a 728).
[11] Anglicky „prvotřídní“.
[12] Skladatel David Tamkin (1906–1975) napsal operu Dybbuk v roce 1933. Premiérovaná byla však 1951 v New York City Opera.
[13] Ztracený balet Paridův soud, H 245, z července 1935, námět Boris Kochno (srov. Halbreich, 2007, s. 245).
[14] Martinů na baletu pracoval v horkém létě 1935 v Paříži. Šafránkovi napsal 30. července: „Pro ten Ruský balet jsem to dokončil byla to těžká práce v 33° pod nulou a nevím není li to trochu upocený.“ (CBM, PBM Kmš 723).
[15] Ruský básník a tanečník Boris Kochno (1904–1990) byl autorem libreta např. ke Stravinského komické jednoaktovce Mavra, byl také intimním přítelem Karola Szymanovského a později Sergeje Ďagileva.
[16] Francouzsky, ve smyslu „povídejte“.
[17] Nicméně na podzim 1935 skladatel ještě Šafránkovi optimisticky psal: „Premiera v Londýně, divadlo Covent – Garden. Pravděpodobně v Americe –(Metropolitan Opera) a v Paříži.“ (CBM, PBM Kmš 724). Nic z toho se však nerealizovalo. Miloš Šafránek ve své monografii poznamenal, že se sám pokusil partituru najít, avšak marně (Šafránek, 1961, s. 182).
[18] Začátkem ledna 1935 se manželé Martinů stěhují na pařížské předměstí Malakoff (adresa bytu 3, passage Richard, Malakoff). 21. ledna však Bohuslav Martinů odjíždí do Československa, kde je až do března 1935. Následuje návrat do Paříže a léto strávené v Aix-les-Bains a pak také v Salzburgu s manželkou a bratry Novákovými. Do nového bytu na 31, Avenue du Parc Montsouris ve 14. pařížském okrese se manželé stěhují 15. října 1935 (srov. Charlotte Martinů 2003, s. 214).
[19] Francouzský překlad lyrické opery Julietta, H 253, z roku 1936 vypracoval Martinů sám (srov. Halbreich, 2007, s. 163).
[20] Z druhé verze baletu vznikla Suita z baletu Špalíček, H 214 B, kterou zpracoval Miloš Říha. Byla vydána v Českém hudebním fondu v roce 1959. Zde se zmiňuje o první suitě ze 30. let, kterou se nepodařilo blíže určit.
[21] O Mariken de Nimègue, H 236/2 I, a zájmu bruselského rozhlasu psal Šafránkovi několikrát, naposledy v září 1945 (CBM, PBM Kmš 797).
[22] Zmiňuje se o druhé přepracované verzi baletu Špalíček, H 214 II, kterou dokončil v květnu 1940 v Aix-en-Provence. Rukopisná partitura je uložena v CBM (PBM, Ac 137) (srov. Halbreich, 2007, s. 216).
[23] Po útěku manželů Martinů z Paříže v červnu 1940 zachránil „Pere Gogo“ (vlastním jménem Louis Vautier) z jejich bytu jak nábytek, tak zejména některé partitury (srov. Mihule, 2002, s. 203). V říjnu 1941 prosí Martinů v dopise adresovaném M. Mihalovicimu, aby se pokusil zajistit adresu pana Vautiera, který jim stěhoval věci (srov. dopis v soukromém vlastnictví, kopie v IBM, MihM 1941-10-12).
V dopise do Poličky z 29. září 1945 Martinů píše: „Také už mám zprávy z Paříže, Gestapo bylo v mém bytě ihned jak tam přišli ale jeden můj známý po našem odjezdu schoval celou korespondenci, a také nám přestěhoval a uložil všechen nábytek, rukopisy také našel, ne všechny alespoň něco zachránil.“ (CBM, PBM Kr 309). A L. Vautiera zmiňuje ještě později, a sice v dopise do Poličky ze dne 16. ledna 1954: „Když budete psáti p. Šaf. sdělte mu že ten náš starý přítel co se o nás tak staral už umřel. On o něm píše také v té biografii. Jmenoval se Vathier.“ (CBM, PBM Kr 454).
[24] Duo concertant (Koncert č. 1) pro 2 housle a orchestr, H 264, vzniklo v listopadu až prosinci 1937 v Nice. Skladba je dedikována Georgesi a Victoru Desarzens, kteří ji 10. února 1938 ve Yverdonu premiérovali společně s Orchestre de la Suisse Romande, řízeným E. Ansermetem (srov. Halbreich, 2007, s. 324).
[25] Balet Koleda, H 112, o čtyřech dějstvích se zpěvem, tancem a recitací napsal Martinů v Poličce v roce 1917 a byl inspirován starými českými vánočními zvyky (srov. Halbreich, 2007. s. 198). Jeho partitura je dnes ztracena. Halbreich ji datuje rokem 1917 (Halbreich, 2007, s. 198). V seznamu skladeb Karla Šebánka je uveden bez vročení s poznámkou „Rukopis; ztracen.“ (CBM, PBM N 124). U skladby „České koledy 1923–24“, která byla zařazena mezi balety, si skladatel poznamenal otazník v lednu 1957 při korektuře soupisu skladeb připravované publikace Bohuslav Martinů. Sborník vzpomínek a studií (Zouhar, 1957, s. 147; Zouhar, 2008, s. 305). Šafránek publikoval libreto baletu (Šafránek 1979, s.121–135)
[26] Čeněk Zíbrt (1864–1932), folklorista, šéfredaktor národopisného časopisu Český lid.
[27] Balet Špalíček, H 214.
[28] Pravděpodobně hudební skladatel Emil František Burian (1904–1959).
[29] Miloš Šafránek opakovaně žádal skladatele o dohledání baletu Koleda. Martinů na to reagoval v této korespondenci i v dopisech do Poličky (CBM, PBM Kr 431, 445, 448, 483, 497, 502). Partituru však nenalezl.
[30] Martinů má na mysli Smyčcový kvartet č. 6, H 312, který dokončil 25. prosince 1946 a který měl premiéru 1. května 1947 na Symposiu hudebních kritiků, konaném na Harvardské univerzitě (srov. Halbreich, 2007, s. 368–369).
[31] Symposium on Music Criticism se konalo 1.–3. května 1947 na Harvard University za účasti významných osobností nejenom hudebního života.
[32] Mezi účastníky patřili mj. také zde zmínění americký muzikolog a hudební kritik Edward Olin Davenport Downes (1911–2001) a americký skladatel a hudební kritik Virgil Thomson (1896–1981).
[33] Prozaik André Gide.
[34] Violoncellista a dirigent Pablo Casals.
[35] O jejich nerealizované přítomnosti na sympoziu psal Šafránkovi již v předchozím dopise.
[36] Jedná s o publikaci F. S. C. Northropa The Meeting of East and West: An Inquiry Concerning World Understanding. New York: The Macmillan Company, 1946.
[37] Frances Perkins (1882–1965), americká politička a první americká ženská ministryně je také autorkou knihy The Roosevelt I Knew z roku 1946.
[38] Franklin Rooslevelt (1882–1945), politik, prezident Spojených států amerických v letech 1933–1945.
[39] Pravděpodobně má na mysli amerického prozaika Thomase Wolfeho (1900–1938).
|