[Paříž] 15./V. [1939]

Drazí,

dopis z 8. t m. došel a vzpomínal jsem že to muselo býti moc hezké to vysílání o Poličce.[1] Také o tom byla zmínka v časopise Zlín[2] z 10/V. ve článku o slavnosti Máchově.[3] to muselo býti také moc krásné[4] Poslal jsem do Zlína takový krátký článek možná že jej uveřejní,[5] bylo to tam tak pěkně napsáno že jsem jim na to musel odpovědět. V pondělí (9 t. m)[6] byly ty Ricercari[7]  co se hrály v Benátkách[8] a byl to zde úspěch přímo triumfální, po každé větě veliký aplaus a na konec to ani konce nemělo, musel jsem se stále klanět a všichni byli tak nadšeni že se mluvilo jenom o tom, no zkrátka to bylo pěkný večer, vzpomínali jsme a litovali že to nemůžete slyšeti nebylo to vysíláno, no ale jistě to odněkud uslyŝíte protože to brzo vyjde tiskem[9] a bude se to hráti určitě mnoho a vŝude. Po té volné druhé větě se lidé ani nemohli udržet a začli si říkat nahlas jak je to krásné ačkoliv obyčejně se tleská jenom docela na konci. Také zde jsou mnozí kteří když se dozvěděli že chci do Ameriky tak říkali že mne tam odsud nemohou pustit, že jsem tolik v Paříži už udělal pro francouzskou i naši hudbu a že patřím už teď vlastně do historie hudby v Paříži a sice na místě nejčelnějším a že to není možno abych je teď opustil. Tak to skoro té Americe zaviděli ačkoliv tam jeŝtě nejedu ale za to říkali že se pro mne zde musí najíti nějaké místo abych odjížděti nemusel a že to nepřipustí abych teď pracoval jinde.[10] Tak vidíte že bych se neztratil nikde a že by si mne považovali lépe než u nás. Ale tam už zdá se také pochopili co znaménám už se také vítr otočil, podle vŝech zpráv které dostávám teď toho také litují že bych měl odejeti a učiti někde jinde než doma. Jenomže je to teď ovŝem zkomplikováno. A jsem si jist že bych v A.[11] naŝel povolání

dost brzo, mám prý jeŝtě větŝí jmeno než i zde, tak člověk nesmí nikdy zoufat, práce se vždycky někde rentuje a snad i na konec to dopadne dobře že bych mohl i do té Prahy se pěkně vrátit, což bych vlastně nejraději[12] a bylo by to nejlepŝí abych byl doma a blízko Vás a aby z toho co umím profitovali také zase naši. Musíme vyčkat, jak se to vŝe obrátí. Myslím že i kdybych ŝel do Prahy že by toho zde litovali, kdybych chtěl opravdu zde o něco žádat tak bych určitě něco dostal jako povolání a kdybych se byl chtěl dát naturalizovat tak už jsem byl dávno někde profesorem na konservatoři a dobře zajiŝtěn i vážen. Ale když to přece jenom táhne domu. 

Co se týče těch peněz budu se informovat u Nár. Banky,[13] půjde to asi těžko. Až budete v městě zeptejte se ve spořitelně jestli lze provésti bez obtíží převod (třeba ze Spořitelny do Národní Banky nebo do některé jiné banky v Praze) v případě že by mi to povolili aby to už bylo připraveno v Praze.[14] Ale to teď asi ani pro nejbližŝí dobu v úvahu nepřichází, to jen pro informaci, protože teď nikdo nic nemůže říci co bude. Jestli pak jste si mohli ještě něco nakoupiti do zásob? Moc Vás zdravím a nedělejte si teď zbytečných starostí, je dost už těch opravdových ty už sami stačí. Charlotte[15] Vás také mnoho zdraví a  

vzpomínáme na Vás.

Váš Bohouŝ.

[1] Rozhlasový pořad o Poličce vysílaný na stanici Praha 30. 4. 1939 režíroval Václav Sommer (1906-1945), český divadelní a rozhlasový režisér, teatrolog a esejista, přítel BM. Mládí prožil v Poličce. (Popelka 1996, s. 64).

[2] Časopis Zlín vydávala firma Baťa.

[3] K. T. Zač vděčíme Máchovi? In. Zlín, č. 9, VIII, 1939. Článek vyšel 10. 5. 1939 (Popelka 1996, s. 64).

[4] 7. 5. 1939 byly na pražském Slavíně podruhé pochovány tělesné ostatky Karla Hynka Máchy. Obřad byl vnímán jako tichá manifestace českého národa proti německým okupantům. Exhumace zbytků těla českého básníka do té doby pochovaného na hřbitově v Litoměřicích byla provedena již 1. 10. 1938, tedy těsně před obsazením Sudet německou armádou.

[5] Dopis BM z Paříže, datovaný 17. 5. 1939, vyšel 24. 5. 1939 v týdeníku Zlín, č. 21, VIII, 1939 (Popelka 1996, s. 64).

[6] Pondělí připadalo na 8. 5. 1939, jedná se o chybný zápis.

[7] V Paříži zazněly Tre Ricercari, H 267, poprvé právě 8. 5. 1939 pod taktovkou francouzského dirigenta Charlese Muncha (1891-1968), (Halbreich 2007, s. 274).

[8] Pro Biennale di Venezia BM Tre Ricercari, H 267, zkomponoval. Skladba poprvé zazněla na festivalovém koncertě dne 6. 9. 1938. Orchestra del teatro la Fenice řídil Nino Sanzogno (1911-1983), italský dirigent a hudební skladatel (Halbreich 2007, s. 274).

[9] Skladba Tre Ricercari, H 267, byla tiskem vydána ještě v témže roce 1939 v londýnském nakladatelství  Boosey&Hawkes (Halbreich 2007, s. 274).

[10] Do amerického exilu, který započal 31. 3. 1941 v přístavu Hoboken v New Jersey (Mihule 2002, s. 589), byli nakonec manželé Martinů okolnostmi přinuceni se odebrat.

[11] V Americe, myšleno ve Spojených státech amerických.

[12] BM po neúspěšné snaze získat profesorské místo v mistrovské škole Pražské konzervatoře (na uvolněné místo po Josefu Sukovi nastoupil na podzim 1936 Jaroslav Křička) v této aktivitě neustává. BM spoléhá na to, že by mohl nastoupit na místo Vítězslava Nováka (1870-1949), který jako profesor v mistrovské škole působil do roku 1939. Bohužel v budoucích měsících se mu rozplynula i tato naděje a to právě z důvodu okupace Československa v březnu 1939 a vypuknutí 2. světové války 1. 9. 1939.

[13] Národní banka Československá, v letech 1939-1945 Národní banka pro Čechy a Moravu.

[14] Pravděpodobně se jedná o převod honoráře za Concertino pro klavír a orchestr, H 269, které BM zkomponoval na zakázku pro slovenskou klavíristku Juliette Arányi (1906-1945) nebo o tatiémy Ochranného svazu autorského pro práva k dílům hudebním vyplacené za provozování jeho skladeb (PBM Kr 259, 265).

[15] Charlotte Martinů (1894-1978), manželka BM.