Základní informace
Titul CZTre ricercari
Podtitul CZpro komorní orchestr
Titul ENTre Ricercari
Podtitul ENfor chamber orchestra
Titul DETre Ricercari
Podtitul DEfür Kammerorchester
KategorieOrchestrální hudba
PodkategorieSkladby pro komorní nebo malý orchestr
Halbreichovo číslo267
Části (věty)1. Allegro poco; 2. Largo; 3. Allegro
Durata14'
Nástrojové obsazení1202-0200-2Pf-3Vl-3Vc
Původ
Místo kompozicePaříž
Rok dokončení1938
Započetí kompozice01/1938
Dokončení kompozice23.02.1938
Premiéra
Interpret Sanzogno, Nino
Datum premiéry06.09.1938
Místo premiéryBenátky (Biennale)
Ansámbl Orchestra del teatro la Fenice
Orchestra del teatro la Fenice
Uložení autografu
InstituceBritish Library
UloženíVelká Británie
Současný vlastníkBoosey & Hawkes
Poznámka k autografuNáčrt uložen v Moravském zemském muzeu v Brně.
Copyright
CopyrightBoosey & Hawkes, London-New York
Odkaz na prodejcekoupit
Vydání
Prameny
Vazby Související písemnosti
Dokumenty v Knihovně
Poznámka Obsazení smyčcových nástrojů je možné rozšířit: Vl (3; případně 8-12) a Vc (3; případně 4-6).
O skladbě

Spolu s Concertem grossem (1937),  H 263, a s Dvojkoncertem pro dva smyčcové orchestry (1938), H 271, tvoří Tre ricercari volnou trilogii skladeb, založených na principu concerta grossa bez výrazného uplatnění sólových nástrojů. Bohuslav Martinů je složil na začátku roku 1938 na objednávku Festivalu soudobé hudby v Benátkách. Na podzim téhož roku tam bylo dílo provedeno s tak velikým úspěchem, že bylo ihned zamluveno na další provedení ve Florencii.

Hudební tradice slavného italského města byla zřejmě hlavním důvodem, proč dal Martinů skladbě italsky znějící název Tre ricercari. Rozhodně se totiž v této skladbě nesetkáváme s obnovením barokní formy ricercaru, formálně uvolněnějšího předchůdce přísné barokní fugy. Jedinými principy, kterými se Martinů na ricercaru inspiroval, byla uvolněnost formy a polyfonně imitační technika. Skladba vychází z variačního obměňování krátkého modelu. Již ve svých dřívějších skladbách se Martinů vystříhal střetu dvou či více kontrastujících témat, neboť dualitu jako formální princip odmítal. Neustálé střídání nástrojových skupin a sólová flétna se svou kantilénovou melodií ve druhé větě umocňují koncertantní charakter skladby. Komorní obsazení (flétna, 2 hoboje, 2 fagoty, 2 trubky, 3 housle, 3 violoncella a 2 klavíry) a děravá instrumentace podtrhují její subtilní povahu. Jednotícím prvkem první a třetí věty je bohatý rytmický pohyb, rozbíjející pravidelné členění frází a krátké melodické motivy, které jsou na začátku vždy jen náznakem představeny, v průběhu pak dále rozváděny.

Toto po všech stránkách dokonale propracované dílo, které je plným právem považováno za jeden z vrcholů pařížského období Bohuslava Martinů, řadil skladatel sám ke svým dílům „neosobním“. Ve svých soukromých zápiscích z letního prázdninového pobytu v Darien (USA) se v tomto smyslu vyjádřil: “ Já jsem nejvíce spokojen s těmi díly, která jsou spíše neosobní - Trio, Ricercari. Absolutní dokonalost je neosobní!” Zřejmě tím myslel vyváženost zvukové složky a vybroušenost formy, neboť po stránce hudebního materiálu jsou Tre ricercari bezpochyby dílem svrchovaně osobním a osobitým.

Aleš Březina, Bohuslav Martinů: Selected Masterpieces, © 2001 Supraphon Music a.s

« předchozí
ID 191 (záznam 1 / 0)
další »