| Stručný obsah | Bohuslav Martinů píše obecenstvu abonentních koncertů České filharmonie [po ne příliš dobře přijaté premiéře HALF TIME 7. 12. 1924]. BM píše, že obecenstvo dobře zná z pódia Smetanova sálu, kde dlouho hrál part druhých houslí. Během pauz si mohl dobře prohlédnout tváře publika a hledal v nich zájem a snahu porozumět hraným dílům. Bylo to pro něj hezké divadlo. BM přiznává, že to někdy činil i na úkor svého partu, ve kterém se pak ztratil stejně jako v dálce sálu, kde tváře mizely a tvořily jen velkou skupinu. BM přivedl vždy zpět do partu jeho kolega, který znal tuto jeho slabou stránku. Ty, kteří byli v dálce nebo nahoře, si prohlédl během přestávky opřen o sloup Reprezentačního domu. Když někdo nepřišel na své pravidelné místo, tak BM přemýšlel o důvodu. BM měl publikum rád stejně jako je má rád Václav Talich a celá Česká filharmonie. Všichni se snaží, aby v neděli přinesli něco krásného. Nyní si ale BM rozzlobil publikum. Přesto je však BM potěšen, že dali svému projevu patřičný výraz. Několikrát viděl z pódia, že publikum má ponurý výraz nespokojenosti a vypadalo to, že někteří chtějí syčet nebo hvízdat, ale vždy byl zklamán. Až se konečně dočkali, ale bohužel BM při tom pohořel. BM si myslí, že publikum trochu potěšil. Má už raději hudbu, u které není možné zůstat tak klidným než takovou, u které sedí publikum jako bez duše a je povzneseno až příliš vysoko a počítá žárovky ve Smetanově síni během nekonečné melodie, až se člověk bojí pohnout prstem, aby se nedostal z té klidné a překrásné nálady, která se nás zmocňuje při velkém horku nebo při usínání. BM chce publikum informovat, že jeho dílo není pouhý „farce“ (fraška). Nezapomíná na to, že tehdy to bylo surové náhle prezentovat takový typ hudby, ale člověk už se někdy chce bouřit a třískat okolo sebe pěstmi, a tak nemohl nic jiného dělat, než to napsat tak, jak to je. BM ví, že mnozí stále přemýšlí, jestli neměli místo potlesku také syčet či hvízdat a některým se možná zdá, že měli vlastně tleskat. To jsou však maličkosti, které brzy zapomenou. Publikum již jistě zpozorovalo, že v poslední době slyší hudbu, která je znepokojuje a zneklidňuje a nutí je jaksi spolupůsobit a žít s ní bez ohledu na to, zda chtějí nebo ne. Na první poslech je mnohdy zarazí nějaké drsnosti a bezohlednosti, které nutí myslet rychle a být připraven jako když nevíte, co se stane za okamžik. Publikum má své představy a ideje, které se vžily, a tak nastává u každého reakce proti zvyklostí, pohodlí a ustavičně stejnému opakování těch samých slov. BM píše, že publikum pozoruje změněný život, rozdílný styl a jiné obrazy a díla. To je znepokojuje, a tak jdou do koncertní síně, aby se oddali obvyklým prožitkům. Najednou zjistí, že ani síň není bezpečným místem, kde by se mohli schovat před tím, čemu nemůžou utéci. I BM uznává, že to je k syčení. Když o tom však bude publikum přemýšlet, dojde k tomu, že je to nezadržitelné a najdou v tom smysl. Doba na sebe bere jiný raz, jsou jiné podmínky, dnešní člověk touží po určitosti a přesnosti a už na něj tak nepůsobí slova nýbrž fakta. Chceme mít všechno „černé na bílém“. BM nabádá publikum, aby se nelekalo a nebálo, že tím něco ztratí, že se jejich život stane plochým a bez krásy. Přiblíží se více než jindy ke kráse, protože tato bude pravdivá a ne vymyšlená a zapletená do kliček. Publikum pozná samo, že je to prostší a krásnější. Až se naučí nemíchat staré ideály s novými, tak najde pravou cestu porozumět mnohým věcem okolo. To chtěl BM publiku říct, aby si je zase trochu naklonil a poopravil některá mínění, která odněkud nabyli po premiéře HALF-TIME. BM se nevzdává naděje, že i ti, kteří syčeli, přejdou k opačnému názoru. BM v závěru zdraví publikum a přeje, aby nebyli klidní. |