Mili pratele. Mel bych vlastne rici mila Jitrenko.[1] Vzpominam si na doby sveho mladi, kdy jsme si tropili zerty z naseho lokalniho casopisu, nalezajice vselijaka smesna jmena na misto Jitrenky, která nas informovala o dennim zivote naseho mesta a okoli. Abych rekl pravdu, ani jsme ji vlastne necetli, jen jsme ji „odbirali“.

A ted nahle jednoho dopoledne, kdyz jsem si prinesl svoji postu, tak/mezi mnoha dopisy z ruznych zemi, s ruznymi znamkami, nahle mi prisla do ruky prosta obalka s razitkem Policka. Byla to nova Jitrenka, jez zase zahajila novy zivot v nove situaci,[2] po dlouhe prestavce plne tragedii a nestesti pro cely svet. Nemohu vam rici jak jsem byl prekvapen a jakou radost mi to zpusobilo. I to ze Jitrenka znovu vychazi a i to ze jste vzpoměli[3] na mne a poslali mi tento pozdrav z domova. Ujistuji vas ze ji ctu pozorneji nez New York Times, je to jakesi pojitko mezi vami a mnou, dozvidam se co delate, co se deje u nas, sleduji vase plany, vse co bylo uz vykonano a co ma byti vykonano. Vse co se deje u vas, i když je to i stavba silnic, mne zajima nesmirne, ja sam se přiřazuji k vasi praci, byt i ve zcela jinem oboru a rovnez  zcela jinem vzdaleném prostředi.

Ctu v ni mnoho novych jmen, mně neznámých, nebo i těch, jež jsem znával jako chlapce, kterí nyni pokracuji na dalsi vystavbe neceho, co ma slouziti nejen nam ale i celemu lidstvu, pro dobro vsech.

Vidim a ctu vas zajem na kulturnich podnicich, na koncertech, na divadle.

Nase mile stare divadlo.[4] Jak casto jsem se k nemu vracel ve vzpominkach kdy jsem chodival v zimnich vecerech na zkoušky, s tatinkem,[5] z věže[6] dolu za krute zimy. Byly to vzacne vecery./

A jak jsme zacali stavet nove, nezvykle velke divadlo, co kritik, co protichudnych nazoru. A na konec bylo prece hotovo. [7] S obema divadly je nerozlucne spojena vzpominka na mileho Frantiska Martinu,[8] jemuz jste pravem vzdali čest  v posledním cisle Jitrenky za jeho obetavou a neunavnou praci na tomto poli a za jeho radost i energii jiz venoval nesemu divadelnimu zivotu. Nebylo to vždy lehke.

I jina jmena se objevuji v Jitrence, jez mne vraci daleko zpet do mladych let.  Jako chlapec jsem skoro denne chodival do Lazni, brzo rano, skoro rano v kazdem pocasí a v kazde rocni dobe. Nahore na kopci jsme se pravidelne potkali s p. Ripplem,[9] ktery vybehl na kopec s vetsim elanem a energii, nez ja sam. Bylo by mi cely den neco schazelo, kdybych jej nebyl potkal. Mozna, kdybych zustal doma, byl bych se mohl doziti také tak krásného věku, jako on. Osud mne vsak zaval daleko od vas a tak jsem se musel zrici procházek do Lazni a vsi te krasy, jez je s tim spojena, ale vzpominky na tento maly, drahy kus zeme mne stále doprovazi a vraci se ted nahle ve forme Jitrenky která vyvolava zpet tato vzpominky.

Mnohe zmeny nastaly, mnoho z tech jez jsem znaval odeslo na vzdy. Odesla moje maminka,[10] nemohl jsem ji ani doprovoditi na jeji poslední ceste, ani jsem nevedel ze uz dlouho odpociva na hrbitove, kam jsem s ni chodil k tatinkovu hrobu. Dozvedel jsem se vse az mnoho pozdeji, kdyz byla otevrena konecne korrespondence s vami.

A tak mnozi z mych drahych a znamych odchazi, zanechavajice místo a půdu nove generaci. A vsichnni ti mladi, jez prichazi pokracuji na nove praci, pokracuji v zivote, jez je spojen stale s mym vlastnim zivotem i pres velkou vzdalenost jez nas deli. Preji vam vsem vseho zdaru ve vasem podnikani, Jitrence a vsem mym znamym a pratelum posilam mnoho vzpominek a pozdravu z New Yorku.

                [New York] Listopad 3. 1948.

                Děkuji za Jitřenku a posílám vám všem srdečné pozdravy. B. Martinů[11]

[1] Poličský časopis Jitřenka vycházel s přestávkami jako čtrnáctideník od 10. 7. 1872 do 15. 12. 1949. Znovu obnoven byl v lednu 1991 (Popelka 1996, s. 193-194). Přehledný soupis článků v Jitřence, které zaznamenávají jakékoliv zmínky o BM, ve své diplomové práci zpracovala Lucie Jirglová (Jirglová 2013, 11-108). V Jitřence byl  pod názvem Mistr Bohuslav Martinů píše Jitřence a s krátkým úvodem otištěn i tento dopis BM (Jitřenka, 1948, roč. 63, č. 19-20, s. 122).

[2] BM reaguje na nejdelší prodlevu ve vydávání Jitřenky, která trvala od jara 1943 do jara 1948 (Popelka 1996, s. 193).

[3] Dopis je napsán na psacím stroji bez diakritiky, ta je občas doplněna rukou BM stejně jako škrty, vpisky a poslední věta s podpisem.

[4] Ochotnické divadlo mělo v Poličce dlouhou tradici založenou již v roce 1819 (Junek – Konečný 2015, s. 233). V době dětství BM sídlil starý divadelní sál v čísle popisném 112 – dnešní budově městského muzea (tamtéž s. 350)

[5] Ferdinand Martinů (1853-1923), otec BM, dlouholetý člen poličského ochotnického spolku.

[6] Na věži poličského kostela žila rodina Martinů od 12. 9. 1889 do 6. 6. 1902, neboť otec BM v té době zastával funkci pověžného (Mihule 2002, s. 19, 29).

[7] Stavba budovy nového divadla, tzv. Tylova domu započala roku 1924. Slavnosti u příležitosti otevření Tylova domu se konaly ve dnech 14. až 18. srpna 1929 a BM se jich osobně účastnil (Mihule 2002, s. 170).

[8] „František Martinů (1873-1946), jmenovec skladatelova bratra, úředník okresní nemocenské pojišťovny, horlivý, dlouhá léta činný divadelní ochotník ve spolku Tyl, řadu let ředitel spolku.“ (Popelka 1996, s. 107)

[9] Podle Popelky (1996, s. 197) je jedná o Václava Josefa Rippla (1858-1951), poličského knihkupce, zakládajícího člena poličského Sokola a člena spolku divadelních ochotníku Tyl.

[10] Karolina Martinů (1855-1944), matka BM zemřela 10. 3. 1944 (Popelka 1996, s. 189), tedy v době, kdy byla korespondence mezi BM žijícím v USA a jeho rodinou v Poličce přerušena z důvodu probíhající světové války.

[11] Dopis byl publikován (Mistr Bohuslav Martinů píše Jitřence. In. Jitřenka, 1948, roč. 63, č. 19-20, s. 122; Popelka 1996, s. 105-107).

Dřívější signatura dopisu v CBM v Poličce byla PBM KPol 5.