Mili pratele. Mel bych vlastne rici mila Jitrenko.[1] Vzpominam si na doby sveho mladi, kdy jsme si tropili zerty z naseho lokalniho casopisu, nalezajice vselijaka smesna jmena na misto Jitrenky, která nas informovala o dennim zivote naseho mesta a okoli. Abych rekl pravdu, ani jsme ji vlastne necetli, jen jsme ji „odbirali“.

A ted nahle jednoho dopoledne, kdyz jsem si prinesl svoji postu, tak/mezi mnoha dopisy z ruznych zemi, s ruznymi znamkami, nahle mi prisla do ruky prosta obalka s razitkem Policka. Byla to nova Jitrenka, jez zase zahajila novy zivot v nove situaci,[2] po dlouhe prestavce plne tragedii a nestesti pro cely svet. Nemohu vam rici jak jsem byl prekvapen a jakou radost mi to zpusobilo. I to ze Jitrenka znovu vychazi a i to ze jste vzpoměli[3] na mne a poslali mi tento pozdrav z domova. Ujistuji vas ze ji ctu pozorneji nez New York Times, je to jakesi pojitko mezi vami a mnou, dozvidam se co delate, co se deje u nas, sleduji vase plany, vse co bylo uz vykonano a co ma byti vykonano. Vse co se deje u vas, i když je to i stavba silnic, mne zajima nesmirne, ja sam se přiřazuji k vasi praci, byt i ve zcela jinem oboru a rovnez  zcela jinem vzdaleném prostředi.

Ctu v ni mnoho novych jmen, mně neznámých, nebo i těch, jež jsem znával jako chlapce, kterí nyni pokracuji na dalsi vystavbe neceho, co ma slouziti nejen nam ale i celemu lidstvu, pro dobro vsech.

Vidim a ctu vas zajem na kulturnich podnicich, na koncertech, na divadle.

Nase mile stare divadlo.[4] Jak casto jsem se k nemu vracel ve vzpominkach kdy jsem chodival v zimnich vecerech na zkoušky, s tatinkem,[5] z věže[6] dolu za krute zimy. Byly to vzacne vecery./

A jak jsme zacali stavet nove, nezvykle velke divadlo, co kritik, co protichudnych nazoru. A na konec bylo prece hotovo. [7] S obema divadly je nerozlucne spojena vzpominka na mileho Frantiska Martinu,[8] jemuz jste pravem vzdali čest  v posledním cisle Jitrenky za jeho obetavou a neunavnou praci na tomto poli a za jeho radost i energii jiz venoval nesemu divadelnimu zivotu. Nebylo to vždy lehke.

I jina jmena se objevuji v Jitrence, jez mne vraci daleko zpet do mladych let.  Jako chlapec jsem skoro denne chodival do Lazni, brzo rano, skoro rano v kazdem pocasí a v kazde rocni dobe. Nahore na kopci jsme se pravidelne potkali s p. Ripplem,[9] ktery vybehl na kopec s vetsim elanem a energii, nez ja sam. Bylo by mi cely den neco schazelo, kdybych jej nebyl potkal. Mozna, kdybych zustal doma, byl bych se mohl doziti také tak krásného věku, jako on. Osud mne vsak zaval daleko od vas a tak jsem se musel zrici procházek do Lazni a vsi te krasy, jez je s tim spojena, ale vzpominky na tento maly, drahy kus zeme mne stále doprovazi a vraci se ted nahle ve forme Jitrenky která vyvolava zpet tato vzpominky.

Mnohe zmeny nastaly, mnoho z tech jez jsem znaval odeslo na vzdy. Odesla moje maminka,[10] nemohl jsem ji ani doprovoditi na jeji poslední ceste, ani jsem nevedel ze uz dlouho odpociva na hrbitove, kam jsem s ni chodil k tatinkovu hrobu. Dozvedel jsem se vse az mnoho pozdeji, kdyz byla otevrena konecne korrespondence s vami.

A tak mnozi z mych drahych a znamych odchazi, zanechavajice místo a půdu nove generaci. A vsichnni ti mladi, jez prichazi pokracuji na nove praci, pokracuji v zivote, jez je spojen stale s mym vlastnim zivotem i pres velkou vzdalenost jez nas deli. Preji vam vsem vseho zdaru ve vasem podnikani, Jitrence a vsem mym znamym a pratelum posilam mnoho vzpominek a pozdravu z New Yorku.

                [New York] Listopad 3. 1948.

                Děkuji za Jitřenku a posílám vám všem srdečné pozdravy. B. Martinů[11]