Paris 25/1 1927.

Ma petite colombe chèrie,

            j’ai travaillé beaucoup, beaucoup, et maintenante j’âi fini et

je vous envoye mille et mille baiseur et souvenir. Imaginez vous que je me suis

lever a 7 ½ du matin et j’ecrivais jusqu’a six heures. [1] Et l’après midi,

environ trois heures, il n’a j’ai eu une idée d’avoir entendre sonner chez

moi. Et j’ai songé que vous etiez arriver, tout caché sous votre petit

chapeau et vous avez resté chez moi jusqu’au soir. On n’a pas parlé

beaucoup, parce j’étais ocupée avec mes melodies, mais je savais que

vous êtes près de moi. Je n’ai vous ai pas vue mais j’ai vu

dans un perssentiment de votre vos petites maines, je croiais voir

une voile tout bleu avec la petite aiquille tout près de moi.

Je savais que c’étais vous, mon petit oiseau, avec le petit coussin

noir-rouge d‘on qui étais destinée à moi. Je vous ai parlé, mais

vous ne m’avez pas repondu, mais vous m’avez regardée si genti-

mente et si longtemps. On étais très bien. Et puis j’ai comencé

à jouer piano, et vous étiez deriere moi, toute silencieusse et

le soleil a été rentré par la fenêtre. Il y en avait plein la

chambre plein et on travaille bien dans cets conditions.

C’était, comme au printemps, à la campagne,

quand j’ai retourné la tête, je me croisais dans le jardin. Toute ma

chambre était couvert des fleurs, des couleurs, qui chantais beaucoup

de jolie chansons, beaucoup des melodies si douce, comme votre regard

que j’ai trouvé partout, partout. Et tojour, vous m’avez regardée,

quand le soleil s’été couché et la chambre s’était couvert de l’ombre,

toujours, j’ai vu votre regard, vos yeux, qui ont accompagné toutes mes

mouvements, avec la douceur, la gentiesse. Que vous m’étes chèrie.

Je vous embrasse les petites yeux, les mains, les cheveaux, tout, tout.

À demain, ma chèrie, l’apres-midi, je vous attends. Il ètais beau temps aujourdhui

et si sela va continuer, alors nous aurons le printemp dans quelque

jour et ce sera joli, qu’est que vous en pensez? Pas vrai?

            Ma petite Lotte, je t’envoye mille et mille baiseurs

            et je suis à toi, ton

                        Bohuslav.

[1] Bohuslav Martinů pracoval na skladbě Duo pro housle a violoncello č. 1 H 157.

MIHULE, Jaroslav. Martinů: Osud skladatele. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2017, s. 149.

Překlad:

Má drahá holubičko,

            pracoval jsem hodně, hodně a nyní jsem skončil a

posílám vám tisíce a tisíce polibků a vzpomínek. Představte si, že jsem se

probudil v 7 ½ ráno a psal jsem až do šesti hodin. [1] A odpoledne,

okolo tří hodin, nebyl jsem měl pocit, že jsem slyšel někoho zvonit u

mne. A myslel jsem, že jste se vrátila, celá schovaná pod vašim

kloboučkem a zůstala jste se mnou až do večera. Nemluvili jsme

moc, protože jsem byl zaneprázdněný svými melodiemi, ale věděl jsem, že

jste blízko mne. Neviděl jsem vás, ale

v jako bych cítil vaše ručičky, myslel jsem, že vidím

modrý šátek s malou broží kousek ode mne.

Věděl jsem, že to jste vy, můj ptáček, s malou poduškou

černo-růžovou, která byla určena pro mne. Mluvil jsem na vás, ale

vy jste mi neodpověděla, ale pozorovala jste mne tak milouč-

ce a tak dlouho. Bylo nám tak dobře. A pak jsem začal

hrát na klavír, a vy jste byla za mnou, úplně potichu a

slunce pronikalo skrz okno. Byla jej plno

plná místnost a dobře se nám v těchto podmínkách pracovalo.

Bylo to jako na jaře, na venkově,

když jsem se ohlédl, ocitl jsem se na zahradě. Celý můj

pokoj byl pokryt květinami, barvami, které zpívaly mnoho

hezkých písní, spoustu melodií tak krásných, jako váš pohled

který jsem nacházel všude, všude. A pořád jste se na mne dívala,

když slunce zapadlo a pokoj se zahalil do stínu,

pořád jsem viděl váš pohled, vaše oči, které doprovázely všechny mé

pohyby, s jemností, laskavostí. Jak jste mi drahá.

Líbám vaše očka, ruce, vlasy, vás celou.

Na shledanou zítra, má drahá, odpoledne vás čekám. Bylo dnes krásné počasí

pokud to bude pokračovat, tak budeme mít jaro za několik

dní a to bude pěkné, co o tom myslíte? Či ne?

            Má Lottko, posílím ti tisíce a tisíce polibků

            a jsem tvůj, tvůj

                        Bohuslav.

[1] Bohuslav Martinů pracoval na skladbě Duo pro housle a violoncello č. 1 H 157.

MIHULE, Jaroslav. Martinů: Osud skladatele. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2017, s. 149.