[Nice] Oct.[ober] 2. [19]54.

Drazí:

Odpovídám hned na váš dopis, už jsme usazeni a je to zde jako v pohádce,[1] posílám vám pohled co vidím z terasy ale ovšem vidíme ještě celé moře na levé straně. Asi ta villa patřila nějakým Rusům protože naše vilka se jmenuje Izba, a ta jejich vedle je úplný palác se sloupy a sochami. Teď to ještě má nějaká dáma s kterou se známe před lety z Paříže.[2] Co se týče mých žalob na to zapomente, vyřídím vše direktně se Šeb.,[3] on mě někdy unavuje když čekám na dopis a důležité zprávy a on mi jenom píše co já mám dělat a někdy takové rady jako kdybych se byl narodil včera a tak hlavně že to nikdy k ničemu nevede. No alespoň se stará o vás, já o sebe už se postarám sám. Ten balík jestli se to může nazvat balík protože je to jako skříň, jsem musel nechat ve starém bytě, co bych s tím zde dělal a nevím co s tím nakonec mám udělat. Nepsali mi vůbec ani řádek za jakým účelem mi to poslali.[4] Ten pan z Brna se jmenuje Zdeněk Zouhar je profesorem na Universitě v Brně a řídí tam ženský sbor,[5] jsem s ním v korespondenci[6] a postaral se mi o nějaké knihy jež zde potřebuji.[7] Měli velikou radost ze sboru. Žalmanka teď utichla, co jste s ní provedli?[8] Ty zprávy o mém návratu jsou asi od Nezvala,[9] kterému jsem řekl že bych se samozřejmě rád podival domu, ale kdy jsem neřekl. St. nakladatelstvi mi poslalo dopis že je vše na nejlepší cestě k dohodě s mým nakladatelem ale stejně se až dosud nic nestalo.[10] Měl jsem několik špatných dnů, já jsem si schoval u mého nakladatele v N.Y.[11] rukopis Julietty[12] a material aby se tomu nic nestalo a teď mi psali že ten jejich sklad hudebnin jim shořel, a rovněž 

právě žádalo divadlo ve Wiesbadenu material protože Juliettu annoncují pro tuto saisonu.[13] Ale na štěstí jim shořely jenom vydané hudebniny tak jsem si oddechnul, to by byla rána, tu partituru už bych nikdy nemohl tak napsat. To je také důkaz jak v Praze se mnou jednali, ode vŝech ostatních oper si pořídili kopie ale od mých vůbec ne, tak kdyby se rukopis ztratil tak by byl nadobro ztracen. Teď čekám na piano, jeden můj moc dobrý přítel a skladatel Tibor Harsany náhle zemřel a on se ujmul mého piana když jsme utekli z Paříže.[14] Tak si ho nechám poslat sem ať ho ještě užiju, bylo to dobré piano, tak než dojde tak trochu zahálím. Je tu stále krásně, jsme pořád na terase, večery jsou chladnější ale ve dne jsme stále v plavkách. Už to asi dlouho trvat nebude už na nás ten podzim leze ale v loni bylo krásně až do vánoc tak doufáme že i letos to vydrží. Dovedu si představit jak Fanouš[15] pracuje na zahrádce a že snad máte také teď více slunce. Co se týče opery[16] to musí Praha požádat mého nakladatele, ostatně dojdeli konečně k té smlouvě tak vŝechno bude lehčí. Tak jsem vám to vŝe vypsal a připojuji mnoho pozdravu vám vŝem také od Charlie.[17]

(Ten Goldoni dosud nedošel.)[18]

Vzpomínám váš

Bohouš

[1] Ve druhé polovině září roku 1954 si manželé Martinů v Nice našli nové bydlení na bulváru Mont Boron (Mihule 2002, s. 467-468). V minulém dopise rodině do Poličky dne 18. 9. 1954 (PBM Kr 467) uvádí BM novou adresu: B. M. BEAU-SITE. 17 bis Boulv. MONT-BORON. NICE A. M.

[2] Vilu vlastnily mecenáška Gisèle Paul-Tissierová (1896-1988) a její sestra harfenistka Paule Gradpierrová (Šafránek 1961, s. 309-310). 

[3] Karel Šebánek (1903-1980), nakladatel, blízký spolupracovník a přítel BM. Žaloby, resp. stesky se týkali neobratného Šebánkova jednání, na které BM poukazoval v předchozích dopisech rodině do Poličky (PBM Kr 466, 467) a vlastně často i dříve.

[4] V dopise rodině do Poličky ze dne 15. 9. 1954 (Mar 1954-09-15) BM uvádí, že z Prahy dostal: „[…] balík jako dům s notama, těžké jak hrom a jsou v tom jen hlasy od Serenad.“ Pravděpodobně se jednalo o nově v Praze vydané provozovací materiály k partiturám serenád BM, které již v roce 1949 vydalo nakladatelství Melantrich: viz dopisy BM rodině do Poličky ze dne 10. 10. 1953 (Mar 1953-10-10) a 3. 6. 1954 (Mar 1954-06-03).

[5] Zdeněk Zouhar (1927-2011), hudební skladatel, pedagog a muzikolog. V letech 1953- 1956 sbormistr brněnského pěveckého sdružení OPUS. Počátkem července 1954 Zdeněk Zouhar písemně požádal BM o novou skladbu, která by mohla navazovat na Dvořákovy Moravské dvojzpěvy (Zouhar 1957, s. 105). BM přání vyhověl a ve dnech 1. – 5. 8. 1954 zkomponoval Petrklíč, H 348, dvojzpěvy na texty moravské lidové poezie. Poprvé zazněly 25. 4. 1955 v Brně v podání ženské části brněnského pěveckého sdružení OPUS řízené Zdeňkem Zouharem (Halbreich 2007, s. 439; Zouhar 2008, s. 332-334).

[6] Korespondence BM se Zdeňkem Zouharem je odborně zpracována a vydána – viz Zouhar, Zdeněk – Zouhar Vít. Milý příteli: dopisy Bohuslava Martinů Zdeňku Zouharovi = Dear friend: Bohuslav Martinů's letters to Zdeněk Zouhar. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. ISBN 978-80-244-1951-0.

[7] V té době již Zouhar BM poslal (nebo byly na cestě) následující tituly: Plicka, Karel. Český rok v pohádkách, písních, hrách a tancích, říkadlech a hádankách. 3. sv., Podzim. Praha, 1954; Bartoš, František – Janáček, Leoš. Národní písně moravské v nově nasbírané (1899); Bartoš, František. Národní písně moravské, v nově nasbírané (1889), (Zouhar 2008, s. 64-70). Texty z Bartošových a Janáčkových sbírek využil v libretu kantáty Hora tří světel, H 349, (Zouhar 2008, s. 72).

[8] Olga Žalmanová, přítelkyně BM a jeho ctitelka z Pardubic. Její dosud nezpracovaná korespondence s BM a jeho rodinou v Poličce se nachází v soukromém archivu Jaroslava Mihuleho.

[9] S Vítězslavem Nezvalem (1900-1958) se BM toho roku setkal v posledním březnovém týdnu na filmovém festivalu v Cannes (25. 3. – 9. 4. 1954). Nezval (od roku 1951 řídil filmový odbor na Ministerstvu informací a osvěty) zde vedl delegaci československých filmařů, jeho neoficiálním „stranickým“ posláním však bylo přesvědčit BM k návratu do vlasti.

[10]  V letech 1953-1956 je v dopisech BM rodině do Poličky (PBM Kr 444-449, 452, 454-457, 460, 464, 466-481, 483, 486, 514, 516) často zmiňována příprava smlouvy mezi nakladatelstvím Boosey & Hawkes London-New York a Státním nakladatelstvím krásné literatury, hudby a umění v Praze, která měla umožnit „[…] pohyb hudebnin přes železnou oponu, vydávání nových skladeb B. Martinů v Praze a zajistit vyplácení tantiém skladateli do zahraničí.“ (Zouhar 2008, s. 64). Podle Zouhara (2016, s. XXXV) k jisté dohodě mezi oběma vydavatelstvími došlo.

[11] Pravděpodobně Boosey & Hawkes London-New York.

[12] Juliette, H 253, opera.

[13] Opera Juliette, H 253 se svého provedení ve Wiesbadenu dočkala až 25. 1. 1959 (Halbreich 2007, s. 164). Po pražské premiéře z roku 1938 (operu si pro Národní divadlo v Praze objednal a následně ji dirigoval právě V. Talich) to byla teprve druhá inscenace Juliette (Popelka 1996, s. 134).

[14] Tibor Harsányi (1898-1954), maďarský hudební skladatel působící v Paříži, přítel BM, zemřel 19. 9. 1954 v Paříži. Od odchodu manželů Martinů z Paříže v roce 1940 až do své smrti jim Harsányi přechovával pianino značky Pleyel, které si BM po přítelově smrti nechal převézt do Nice (Martinů, Ch. 1978, s. 99). Pianino zakoupené BM v roce 1932 v Paříži je v současné době deponováno v Centru BM v Poličce (Popelka 1996, s. 143).

[15] František Martinů (1880-1958), bratr BM.

[16] Mirandolina, H 346, měla premiéru ve Smetanově divadle v Praze 17. 5. 1959 (Halbreich 2007, s. 179).

[17] Charlotte Martinů (1894-1978), manželka BM.

[18] V dopise rodině do Poličky dne 3. 9. 1954 (PBM Kr 464) BM žádal o české vydání Goldoniho hry La Locandiera. Martinů měl pravděpodobně v úmyslu přeložit italské libreto své opery Mirandolina, H 346, které sám napsal podle hry italského dramatika Carla Goldoniho (1707-1793) La Locandiera, do češtiny. Při své premiéře ve Smetanově divadle v Praze dne 17. 5. 1959 však zazněla Mirandolina, H 346, v českém překladu Rudolfa Vonáska (1914-1985), českého operního pěvce a překladatele (http://www.databaze-prekladu.cz/prekladatel/_000003175?razeni=vydani).