[Nice] Fev. 16. [19]54.

Drazí:

Charlotte[1] Vám připisuje a mám ji nechat hodně místa, tak Vám napíŝe novinky, kterých je ostatně málo, ta zima asi vŝechny polekala.[2] My se už začínáme chystat na zahradu, slunce se už vrátilo a pěkně hřeje tak to vypadá jako na jaro. Pracuji na té opeře,[3] dá to psaní a hodně jsem se zpozdil s tím Dostojevským[4] tak teď musím dobíhat. Píŝu to na italský text a to jde lepší je to zpěvný jazyk a pěkně se s tím pracuje. Je to celovečerní veselohra na text C. Goldoni, La Locandiera a je to veselé.[5] S tím článkem co jste mi poslali si nedělejte starosti, to je pořád stejné cliché a jak říkám kdo chce psa bíti hůl si najde.[6] Je to celé nesmysl, Praha jak víte mě do Paříže neposlala já jsem se tam poslal j sám a že jsem tam vydržel to také není vinou pražské vlády, vždyť to vše víte a jak je známo nelze se zachovat vŝem lidem, jak říkal tatínek,[7] tak my zase v Americe říkáme „zapomente na to. Teď se zde chystá Karneval a tak to vŝude připravují, samá světla a slavnosti a v městě přibývá hostů, bude to asi pěkné.[8] Čekáme navštěvu z Compiagne[9] a tak nám čas moc rychle ubíhá, za pár dní už bude zase jaro a pomalu se budem chystat zpět  ˙/.

Nemám žádné zprávy od Firkušného[10] tak nemyslím že by byl pozván,[11] ale on je teď na tourné tak asi ani nemá čas psáti. Až nebudu potřebovat ten text na operu tak Vám poŝlu ve francouzském překladu, Mařka Vám to může přeložit abyste věděli co píši.[12] Na ten text Jakuba se stále dívám ale nemohu se k tomu dostati, doufám že najdu čas.[13] Co se týče Orbisu, mlčí jako dříve, nicméně teď vědí o co jde.[14] Doufám že u vás se počasí také zlepšilo a že jste z nejhoršího už ven.

Mnoho Vás vŝechny zdravím a ať Mařka[15] zase napíŝe brzo co je nového.

Srdečně Váš

Bohouš.

Ma chère Marienka

Il y a déjà q. q. temps que je ne vous ai pas écrit, mais le temps passe si vite, nous ne voyons presque personne, nous sommes très contents comme cela, Bohus travaille bien, le soir nous ne sortons pas et nous faisons une partie de cartes. Et pour vous, ma chère, est-ce que ce grand froid est fini ? Comme vous devez souffrir, ici à Nice, nous avons été vraiment très privilégiés, je crois que c’est la seule ville en France où il n’a pas gelé, il a fait très froid, et surtout les maisons ne sont pas construites contre le froid. Ma nièce Ginette va venir nous voir la semaine prochaine, ma nièce Colette, qui a déjà 3 enfants, elle en attend un autre pour le printemps, c’est trop, car Martine l’ainée n’a pas encore 5 ans. La femme d’un de mes neveux, elle en attend un aussi pour l’été, la famille s’aggrandit, cela me fera 10 petits neveux et nièces. Je suis toujours en train de tricoter ou de coudre, mais j’aime cela. Tous demandent de vos nouvelles et vous envoient leurs bonnes amitiés. Ici, on sent déjà le printemps, quand nous allons nous promener dans la montagne, je trouve de jolies fleurs. Je vous embrasse de tout cœur, bonnes pensées à Fanouš et Jindricka.

            Charlotte Martinu

[PŘEKLAD]

Moje milá Marienko,[16]

už je to nějaký čas, co jsem Vám nenapsala, ale čas utíká tak rychle, nevídáme se téměř s nikým, takto nám to velice vyhovuje, Bohuš pilně pracuje, večer nikam nechodíváme a dáváme si partii karet. A co u Vás, moje milá, zdalipak už polevila ta tuhá zima? Jak jen musíte trpět, to my tady v Nice jsme se měli opravdu dobře, myslím, že je to jediné město ve Francii, kde nemrzlo, bylo moc chladno, a hlavně domy nejsou stavěné s ohledem na chlad. Příští týden k nám přijede na návštěvu moje neteř Ginette,[17] a neteř Colette,[18] ta co už má tři děti,[19] bude mít na jaře další,[20] už je to příliš, vždyť nejstarší Martine ještě není ani pět. Manželka jednoho z mých synovců bude v létě také rodit, rodina se nám rozrůstá, to už dohromady napočítám deset malých neteří a synovců. Pořád jen pletu nebo šiju, ale já to dělám ráda. Všichni se ptají, co je u Vás nového, a srdečně Vás pozdravují. Tady už je cítit jaro, když si zajdeme na procházku do kopců, nacházím rozkošné květiny. Z celého srdce Vás líbám, srdečná pozdravení Fanoušovi a Jindřišce.[21]

            Charlotte Martinů

[1] Charlotte Martinů (1894-1978), manželka BM.

[2] V minulém dopise rodině do Poličky (PBM Kr 454) BM zmiňuje katastrofy související s třeskutými mrazy a velkými přívaly sněhu v zimě 1953/54.

[3] Mirandolina, H 346, komická opera o dvou dějstvích podle hry italského dramatika Carla Goldoniho (1707-1793) La Locandiera. BM ji komponoval od 15. 12. 1953 do 1. 7. 1954 (Halbreich 2007, s. 179).

[4] Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1821-1881), ruský spisovatel a filosof, autor román Běsi. BM se v románu pokoušel najít námět pro libreto nové opery poté, kdy upustil od práce na nedokončené opeře Žaloba proti neznámému, H 344, a dříve než začal komponovat operu Mirandolina, H 346.

[5] Autorem libreta je BM. Podle Charlotte Martinů (1978, s. 98) přípravu libreta konzultoval s italským hudebním skladatelem žijícím v Nice Eleutheriem Lovreglio (1900-1972), Mihule (2002, s. 461) uvádí, že s textovou stránkou BM pomáhal i Antonio Aniante (1900-1983), italský básník, spisovatel a dramatik, dávný přítel BM ještě z předválečné Paříže.

[6] Po komunistickém převratu v ČSR v únoru 1948 se řada oficiálních článků ostře vymezovala nejen vůči BM, ale i dalším k režimu neloajálním umělcům. V letech 1949 až 1954 vzniklo v Československu několik studií, v nichž byl Martinů označován za nepřítele pracujícího lidu a to jen proto, že žil a tvořil mimo Československo a země tzv. východního bloku, což mělo za důsledek, že skladby BM téměř nebyly v letech 1949-1954 v Československu uváděny (Sychra, Antonín. O hudbu zítřka. Praha: Orbis, 1952; Barvík, Miroslav Skladatelé jdou s lidem. Referát generálního tajemníka Svazu čs. skladatelů na 1. plenárním zasedání SČS v dubnu 1950, Praha, 1951. Dále též Štěpánek, Vladimír. Kosmopolitismus v díle Bohuslava Martinů. Praha, 1950, strojopis, disertační práce, ad.).

[7] Ferdinand Martinů (1853-1923), otec BM.

[8] Masopustní průvod v Nice ve svých vzpomínkách popisuje Charlotte Martinů (1978, s. 97).

[9] O návštěvě svých dvou neteří se Charlotte zmiňuje více ve svém přípisu níže.

[10] Rudolf Firkušný (1912-1994), český klavírista a přítel BM.

[11] Pravděpodobně se jedná o pozvání na filmovy festival v Cannes (25. 3. – 9. 4. 1954), kterého se BM dostalo od Společnosti pro kulturní styky (viz dopis BM rodině do Poličky ze dne 16. 1. 1954, PBM Kr 454).

[12] BM opět zmiňuje předlohu ke své opeře Mirandolina, H 346, tj. Goldoniho La Locandieru.

[13] Autorem básně Hymnus k svatému Jakubu byl kněz Jaroslav Daněk (1916-1982), děkan poličského chrámu v letech 1946-49. Je pochopitelné, že příbuzní z Poličky nemohli v dopise BM (bezpochyby cenzurovaném) popsat veškeré okolnosti vzniku tohoto textu, přestože zasluhují pozornost: když 23. 9. 1949 přijeli příslušníci státní bezpečnosti kněze Jaroslava Daňka veřejně kritizujícího komunistický režim zatknout, sešlo se na jeho obranu před poličskou farou asi sto občanů, kteří eskortování svého faráře zabránili. Stalo se tak i po druhé, těsně po půlnoci, kdy povolané posile policistů vzdorovalo již více než dvě stě Poličanů odhodlaných vzdorovat policejní zlovůli. Kněze ubránili i tentokrát, za což následně mnozí zaplatili tvrdou perzekucí a kriminálem. P. Jaroslav Daněk se již 27. 9. 1949 pokusil uprchnout do Rakouska, z tzv. ruské zóny však byl vrácen k trestnímu stíhání do Československa a odsouzen ke třem rokům odnětí svobody. A právě ve věznici na Mírově napsal Hymnus k svatému Jakubu, patronu poličského kostela, který se mu ve formě motáku podařilo dostat z věznice ven, a text Hymnu byl následně příbuznými BM v dopise odeslán skladateli do USA ke zhudebnění. BM tak učinil o tři roky později (18. 7. 1954) v Nice (Halbreich 2007, s. 441), takže Hymnus k svatému Jakubu, H 347, poprvé zazněl 31. 7. 1955 v poličském kostele v provedení místních hudebníků a sboru, což se vzhledem k politické situaci v Československu v padesátých letech zdá být neuvěřitelné. Farář Jaroslav Daněk sehrál v Poličce důležitou roli ještě jedenkrát, když v místním kostele celebroval zádušní mši za Charlotte Martinů v prosinci 1978 (Mihule 2002, s. 551). Není-li v textu uvedeno jinak, informace čerpány z publikace Stanislava Konečného „Vzbouřenci a veřejné násilí“ v Poličce 23. září 1949 aneb Jak Poličští bránili děkana Jaroslava Daňka. Litomyšl 2005 a ze studie věnované okolnostem vzniku a prvního uvedení Hymnu k svatému Jakubu, H 347 (Synek 2017, s. 22-41).

[14] Národní hudební vydavatelství Orbis již v té době neexistovalo, od 1. 1. 1953 bylo včleněno do Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. „SNKLHU převzalo nakladatelská práva Orbisu, stejně jako předtím už Orbis práva hudebního úseku Melantrichu a dalších znárodněných hudebních nakladatelství. (Citováno z Popelka 1996, s. 131.) V letech 1953-1956 je v dopisech BM rodině do Poličky (PBM Kr 444-449, 452, 454-457, 460, 464, 466-481, 483, 486, 514, 516) často zmiňována příprava smlouvy mezi nakladatelstvím Boosey & Hawkes London-New York a Státním nakladatelstvím krásné literatury, hudby a umění v Praze, která měla umožnit „[…] pohyb hudebnin přes železnou oponu, vydávání nových skladeb B. Martinů v Praze a zajistit vyplácení tantiém skladateli do zahraničí.“ (Zouhar 2008, s. 64). Podle Zouhara (2016, s. XXXV) k jisté dohodě mezi oběma vydavatelstvími došlo.

[15] Marie Martinů (1882-1959), sestra BM.

[16] Marie Martinů (1882-1959), sestra BM.

[17] Ginette Fievet, roz. Quennehen, dcera Charlottina bratra Charlese Quennehena (1892-1935).

[18] Colette Lemaire, roz. Bécourt – dcera Charlottiny sestry Georgette Bécourt, roz. Quennehen (1903-1966).

[19] Martine, Daniel, Jean-Luc.

[20] Francine.

[21] František Martinů (1880-1958), bratr BM a Jindřiška Martinů, roz. Palečková (1882-1965), Františkova manželka.