Základní informace
Titul CZAnděl smrti [auth.]
Podtitul CZsymfonická báseň pro velký orchestr
Titul ENAngel of Death
Podtitul ENsymphonic poem for large orchestra
Titul DEDer Todesengel
Podtitul DEsymphonische Dichtung für großes Orchester
KategorieOrchestrální hudba
PodkategorieSkladby pro velký orchestr
Halbreichovo číslo17
Autor předlohy Przerwa-Tetmajer, Kazimierz
Nástrojové obsazení3332-4431-Timp-Batt(GC-Ptti)-Arpa-Archi
Původ
Místo kompozicePolička
Rok dokončení1910
Započetí kompozice06.07.1910
Dokončení kompozice13.07.1910
Premiéra
Uložení autografu
Vlastník prameneCentrum Bohuslava Martinů v Poličce
Poznámka k autografuNáčrt uložen v Moravském zemském muzeu v Brně.
Copyright
CopyrightBärenreiter Praha
Prameny
Vazby Související písemnosti
Dokumenty v Knihovně
Poznámka Podle románu Kazimierza Przerwy-Tetmajera.
V autografu označeno jako „op. 14“.
O skladbě

Povzbuzen zkušeností se Smrtí Tintagilovou, H 15, začal Martinů brzy pracovat na druhé, ještě ambicióznější orchestrální skladbě Anděl smrti, H 17. Skladba vznikla na motivy románu polského spisovatele Kazimierze Przerwy-Tetmajera z roku 1898, má 109 stran a rovněž byla zkomponována v krátkém čase. Rukopis je datován mezi 6.–13. červencem 1910 a vznikal pravděpodobně v Poličce. V záhlaví partitury Martinů píše následující synopsi: „Začátek skladby až po stranu 19 představuje setkání dvou přátel, Rdzawicze a Tęnźela. Následně si Rdzawicz přečte dopis od své snoubenky, která v něm ruší jejich zasnoubení. Následuje kritický bod a v Rdzawiczovi roste touha po pomstě. V jeho představě krystalizují myšlenky na jeho největší dílo, nešťastný život a pomstu. V závěru skladby se Rdzawicz poprvé pevnou rukou chopí dláta a vytesá si skromný sarkofág, rakev na štěstí celého svého života.“

V době, kdy Martinů zřejmě trpěl neopětovanou láskou, nebyla volba tohoto materiálu nejmoudřejší. Zdá se, že se až příliš ztotožnil s hrdinou románu a obětoval tak věcnost a ukázněnost, které byly ozdobou nejlepších částí Tintagila. [...] Ačkoli nebyl Anděl smrti nikdy proveden, získal pověst Martinů nejextravagantnější a nejhůře proveditelné partitury. Bohužel na přehnanost, k níž mělo dílo sklon, narážejí i jeho odpůrci, jak je patrné z líčení Briana Large: „Hudební výraz je přehnaný a přesycený, instrumentace těžkopádná a někdy nehratelná. [...] Martinů rukopis je dobře opatřen pokyny, i když místy trpí přemírou horlivosti. (V rozmezí několika taktů je orchestr vybízen, aby zahrál pppp, crescendo furioso, feroce con fuoco, ffff a pak appassionato religioso).“ [...]

Nejnáročnější jsou party pro smyčce, ale je nepravděpodobné, že by Martinů, sám velmi schopný houslista, psal nad jejich možnosti. Hlavní úskalí skladby stejně jako u Tintagila spočívá v koordinaci velmi náročných pasáží smyčců s dechovými nástroji a v namáhavém úsilí, které je třeba vynaložit při hraní tak hlasité a hutné hudby. Z rukopisu je patrné, že Martinů si nakonec uvědomil, že jsou nároky jeho partitury přemrštěné. Na poslední stránce je tužkou doplněna poznámka, kterou Šafránek nesměle označil za „drastickou sebekritiku“: „Ukáže se na konec, že se cornisti posrali“.

Snad nakonec byla kompozice Anděla smrti pro Martinů užitečnou zkušeností. Napsal dílo, kterým brzy začal opovrhovat. Tato trestuhodná zkušenost mu pomohla vyhnout se v budoucnu samoúčelnosti a ponechala podstatnou část jeho díla bez pompéznosti a přebujelosti.

Michael Crump, Martinů and the Symphony, Symphonic Studies No. 3, Toccata Press, London, 2010, s. 21–24 [zkrátila a přeložila Jana Burdová, 2024].

« předchozí
ID 99 (záznam 1 / 0)
další »