V roce 1894 napsal belgický dramatik Maurice Maeterlinck tři krátké hry pro loutkové divadlo. Poslední z těchto her, Smrt Tintagilova, inspirovala hudební tvorbu dlouho před tím, než se o ni Martinů začal zajímat. Již v roce 1898 použil hru jako základ symfonické básně se sólovou violou d'amore německý skladatel Charles Martin Loeffler, který tou dobou pobýval v Americe; v roce 1913, poté, co se sám Martinů začal tématem zabývat, napsal také Vaughan Williams ke hře scénickou hudbu. Zasazení do prostředí loutek by mohlo navzdory názvu hry vyvolat domněnku, že se jedná o triviální hru, avšak její tón je spíše pochmurný, až trýznivý – královna povolá malého Tintagila do temného hradu. Přestože ji vidí jen málokdo, její moc je obrovská a její vnučky – dvě Tintagilovy sestry – před ní žijí v neustálém strachu. Od chvíle, kdy Tintagila uvítají, jsou zneklidněny, aby se nedostal do královniny moci. Několikrát mu nenápadně naznačují, že byl na hrad povolán jako určitá forma oběti. Sestry jej střeží ve své komnatě, ale když jsou přemoženy spánkem, je Tintagiles unesen, dveře do komnaty jsou přitom zamčené. Jedna ze sester upadne do mdlob: druhá pouze zoufale tluče na dveře, zatímco slyší, jak se na druhé straně odehrávají poslední chvilky chlapcova života. Martinů reakcí na toto drama je ambiciózní symfonická báseň čítající 87 stran rukopisné partitury. V té době zřejmě cítil, že je toto dílo první významnou skladatelskou výpovědí – na titulní straně je hrdě prohlášeno za jeho „Op. 1“. Přesto byla skladba napsána poměrně rychle – rukopis je datován 8.–21. června 1910.
Často se usuzuje, že nejranější fáze Martinů vývoje byla impresionistická; virtuózní orchestrace a torzovité chromatické harmonie tohoto prvního orchestrálního počinu však ve skutečnosti svědčí o vlivu Richarda Strausse. Martinů viděl již dříve v Praze řadu Straussových oper. Tento vliv pokračoval i za první světové války, kdy si opsal partituru baletu Die Josephslegende, a přetrvával sporadicky i několik let po ní. […]
V Tintagilovi je mnoho účinných instrumentačních detailů a také několik anticipací Martinů dozrávajícího orchestrálního stylu. Například cor anglais zůstal oblíbeným sólovým nástrojem po celou dobu jeho kariéry. […]
Celkové koncepci skladby však něco schází – jednotlivé úseky jsou vymezeny až příliš kostrbatě: každý z nich končí protáhlým akordem, pedálovým tónem nebo tympánovým válcem, někdy s akcí nad ním, častěji je však skladba ukolébána do klidu. V důsledku toho se příliš často dostává na mrtvý bod, zejména v úvodu, kde jsou úseky poměrně krátké. Přesto považuji skladbu za zajímavou, protože poukazuje na Martinů budoucí vývoj jasněji, než si obvykle uvědomujeme. Po mnoho let nenapsal žádnou další orchestrální skladbu, která by se tak statečně pokoušela využít plný potenciál svého úvodního tématu. Tintagiles má totiž zdravou míru disciplíny, která nebyla v jeho raných skladbách vždy patrná. Co je však nejpozoruhodnější, skladba obsahuje řadu pasáží, které předznamenávají jeho vyzrálý harmonický idiom.
Michael Crump, Martinů and the Symphony, Symphonic Studies No. 3, Toccata Press, London, 2010, s. 18–21 [zkrátila a přeložila Jana Burdová, 2024].