Značná část raných děl Bohuslava Martinů odkazuje názvem či obsahem na mimohudební, zejména vizuální a literární inspirace. Z literárních směrů jej v době před 1. světovou válkou nejvýrazněji oslovoval symbolismus a dekadence – složil např. hudbu k loutkovému dramatu Maurice Maeterlincka Smrt Tintagilova [H 15]. Jako textové předlohy pro své Tři melodramy (1913), H 82–84, si zvolil básně tří francouzských či francouzsky píšících symbolistů značně rozdílné kvality. Podle svědectví ze žádosti o francouzské stipendium v nich usiloval „o nový druh melodramatu, kde by forma skladby, nespoutaná dramatickým detailem textu, dala vystoupit mocněji náladě básní.“ […]
Jako doprovázející nástroje svých impresionistických melodramů zvolil housle, violu, klavír a harfu. První část nese název Le Soir, H 82, a podtitul „lyrický melodram s průvodem harfy". Virtuózní sólová harfa v něm doprovází přednes jedné ze tří básní s názvem Soirs Alberta Samaina (1858–1900), jednoho z klíčových básníků francouzského symbolismu, jehož elegické texty, bohaté na smyslové vjemy a hudební asociace, oslovily kromě Martinů mj. i Gabriela Fauré a Camilla Saint-Saënse.
Předlohou druhé části cyklu se stala báseň Vážka (Dragonly), H 83, dnes zapomenutého básníka Henriho ď Orange, který se právě na jaře roku 1913 stal vicekonzulem francouzského konzulátu v Praze. Martinů si jej tehdy podle svědectví svého životopisce Miloše Šafránka v Praze vyhledal, hned jak zjistil, že jde o autora básnické sbírky Primavera vydané v roce 1905 časopisem Mercure de France. K harfě přistupují ve zhudebnění této básně ještě housle a klavír a vytvářejí hutné předivo, imitující neklidné poletování vážky ve sluncem rozžhaveném vzduchu.
Autorem textové předlohy závěrečné části Tanečnice z Jávy, H 84, byl anglický básník a kritik Arthur Symons (1865–1945), jehož kniha The Symbolist Movement in Literature zprostředkovala francouzský symbolismus anglosaskému literárnímu světu. Jeho básně hojně zhudebňovali zejména britští skladatelé: Javanese Dancer vyšla v roce 1905 ve sbírce Silhouettes. Ačkoliv je plná hudebních konotací a odkazuje na zvuky exotických strunných a bicích nástrojů („twitched strings, the clang of metal, beaten drums“), Martinů pro její zhudebnění použil jen violu, harfu a klavír. Spíše než zvukovost básně inspirovala autora ritualizující strnulost zpodobněné tanečnice, (která, při vší odlišnosti výrazových prostředků, připomíná předlohu části Le Sacrifice z baletu Igora Stravinského Le Sacre du Printemps ze stejného roku). Na rozdíl od Stravinského radikálně moderního díla patří ale Tři melodramy ještě zcela jednoznačně do výrazového světa míjejícího 19. století.
Aleš Březina, CD Bohuslav Martinů: Prague, Paris, New-York, Salamandre, 2014.