Na to, jak významnou roli hraje v katalogu raných skladeb Bohuslava Martinů soubor čtrnácti klavírních skladeb, nazvaných souhrnně Loutky, se o přesné době a okolnostech jejich vzniku ví překvapivě málo. Jisté je jen tolik, že představují první skladatelovy počiny, které přesáhly hranici neumělých pokusů, nalezly záhy své nakladatele a díky trvalé oblibě zejména u mladých interpretů vyšly postupně v mnoha vydáních. Jejich námětem jsou postavy italské commedia dell’arte, tedy Pierot, Kolombína a Harlekýn, dále taneční a plesové scény a výjevy z „osobního života“ loutek. Tři sešity Loutek vznikaly postupně v letech 1912–1925 a kromě názvu se od sebe liší snad vším – od rozdílných estetických východisek (srovnejme např. rozpětí mezi Valčíkem sentimentální loutky z roku 1912 a skladbou Nová loutka s podtitulem “Shimmy”, kterou Martinů napsal o 12 let později, rok po svém přesídlení do Paříže) až po postupně vyzrávající klavírní sazbu. Jejich vžité číslování neodpovídá chronologii jejich vzniku, vznikaly naopak přesně v obráceném pořadí. Proto také nesou v katalogu skladeb B. Martinů Loutky I číslo H 137 (recte 149/150), Loutky II číslo H 116 a Loutky III číslo H 92.
V období zaměřeném zejména na komponování programní hudby a intimní lyriky pro zpěv a velký orchestr našel Martinů v Loutkách adekvátní východisko pro svou sbírku skladeb v tom, že napsal pro sólový klavír instruktivní programní hudbu o mechanických figurkách bez nutnosti (a možnosti) prokreslovat jejich psychologii (z podobných důvodů se k poetice loutkového divadla na počátku 20. století uchýlili např. Maurice Maeterlinck, Manuel de Falla ad.). Všechny skladby se odehrávají jakoby na scéně loutkového divadla a jsou tedy ve výrazu velmi odlehčené. Právě tato okolnost jim spolu s jednoduchou klavírní sazbou, danou instruktivním zaměřením sbírky, propůjčuje značnou objektivnost výrazu, v tomto období jinak u Martinů spíše neobvyklou.
Miloš Šafránek zachytil ve své monografii svědectví, podle kterého Martinů provedl některé ze skladeb třetího sešitu H 92 v roce 1912 v malé společnosti zvané Kruh, která se scházela v Národním domě na Smíchově. Dr. Jaromír Fiala, jeden z účastníků této společnosti, si v roce 1912 údajně opsal z rukopisu čtyři skladbičky ze sbírky, kterou označuje jako Melancholické písně o loutkách: Pierotovu serenádu [správně Pierotovo zastaveníčko] (dnes Loutky III, č. 1), Nemocnou loutku (Loutky II, č. 4), Valčík sentimentální loutky (Loutky III, č. 2) a Harlekýna (Loutky II, č. 2). Kromě toho, že se jedná o první doklad o vzniku těchto skladeb, poukazuje tento výběr i na skutečnost, že Martinů komponoval Loutky průběžně a jejich rozdělení do jednotlivých sešitů je důsledkem pozdějšího třídícího aktu. Navíc z toho vyplývá, že Loutky netvoří žádný uzavřený cyklus ani tematicky (řazení skladeb nevytváří žádný příběh a jejich názvy mají jen velmi obecný vztah k hudebnímu obsahu) ani hudebně.
Skutečnost, že autografy Loutek II a III obsahují kromě českých názvů i jejich německé překlady naznačuje, že Martinů zřejmě pomýšlel na publikaci v nějakém zahraničním nakladatelství. Možná měl na mysli vídeňskou Universal Edition, která v té době pomáhala řadě českých skladatelů ke vstupu na mezinárodní scénu (např. Leoši Janáčkovi, Vítězslavu Novákovi a dalším). Nakonec se ale vydání nejstaršího sešitu Loutek ujal František Chadím. Druhý sešit Loutek vydal renomovaný pražský nakladatel Mojmír Urbánek v roce 1925 a zařadil do nich celkem pět drobných skladeb s názvy: Loutkové divadlo, Harlekýn, Kolombína vzpomíná, Nemocná loutka a Kolombína zpívá. Loutky I mají v autografu již pouze české názvy, jejich francouzské a německé ekvivalenty jsou do autografu vepsány dodatečně cizí rukou. Skladatel do nich nenapsal žádné věnování, nicméně ve strojopisném soupisu skladeb B. Martinů od Karla Šebánka, který vznikal v roce 1938 v součinnosti s Martinů, je uvedeno věnování „Harry Faulovi".
Aleš Březina, Bohuslav Martinů: Loutky, © 2008 Editio Bärenreiter Praha