Po celou dobu své kariéry psal Martinů horlivě pro divadelní scénu. Jeho dílo obsahuje celkem čtrnáct kompletních a dvě neúplné opery, jakož i patnáct baletů, z nichž se však ne všechny dochovaly. Sérii zahájil na počátku roku 1914 jednoaktovým baletem Noc (H 89), v němž ho zcela pohltil svět impresionismu. Jedná se o jednu z jeho nejbohatších partitur, která vyžaduje ženský sbor, klavír, celestu, tři harfy a velkou sekci bicích nástrojů, včetně xylofonu a zvonkohry. Stejná zvukomalebnost dominuje i jeho další skladbě, orchestrálnímu dílu, jehož titulní list se však nedochoval. Označuji ji jako H 90 podle jejího umístění v Halbreichově katalogu. […] Podobně jako ve skladbě Noc spolu vedou klavír, harfa a celesta jakýsi soukromý dialog. Dohromady tak vytvářejí souvislé barevné pozadí, které jako by nepřímo předjímalo zvláštní roli klavíru a harfy v první větě Druhé symfonie [H 295]. Ze žesťových nástrojů jsou přítomny jen čtyři lesní rohy, bicí nástroje zastupuje pouze tam-tam.
První čtyři takty skladby se od zbytku kompozice odlišují v několika aspektech. Jejich taktové označení 6/8 nesouhlasí s převládajícím jednotným taktem a materiál, který přinášejí, již znovu neuslyšíme. Mohlo by se zdát, že představují pokračování nějakého dřívějšího úseku, který je nyní ztracen, ale z několika důvodů se domnívám, že H 90 je skutečně kompletní částí. Absence úvodního označení tempa není mezi ranými díly Martinů ojedinělá, ani nijak zvlášť důležitá, protože materiál snadno indikuje mírný tep. Pozitivním znakem je přítomnost číselného označení v prvním taktu, stejně jako úplný seznam názvů nástrojů na levém okraji první strany – na následujících stranách již smyčce nikde označeny nejsou. Navíc se v prvním a posledním taktu objevuje úhoz tam-tamů, který umocňuje přehlednou symetrickou strukturu skladby.
[...]
Martinů ušel od Anděla smrti [H 17] dlouhou cestu a dostatečně se poučil. Proporce H 90 jsou umírněné, melodická invence poměrně jednoduchá. Zkrotil své ambice a omezil se na krátké dílo, které úsporně využívá orchestrálního tutti a kde je namáhavý tematický vývoj Smrti Tintagilovy [H 15] jen vzdálenou vzpomínkou. Harmonie se stala méně chromatickou a pohyblivou, což však Martinů kompenzuje zvýšeným zájmem o orchestrální barvu. V této skladbě o 151 taktech mají první housle jen tuctovou melodii. Po zbytek času se stejně jako ostatní smyčce omezují na jemné témbrové efekty, na táhlé tremolando nebo tremolo efekty, na hony vzdálené drásavé virtuozitě prvních dvou orchestrálních partitur. Na své skromné poměry je H 90 okouzlující a poměrně zdařilá a téměř okamžitě po ní následovalo další orchestrální dílo [Nocturno č. 1, H 91].
Michael Crump, Martinů and the Symphony, Symphonic Studies No. 3, Toccata Press, London, 2010, s. 24–26 [zkrátila a přeložila Jana Burdová, 2024].