Základní informace
Titul CZRuce
Podtitul CZ
Titul ENThe Hands
Podtitul EN
Titul DEDie Hände
Podtitul DE
Titul FRLes mains
Podtitul FR
KategorieJevištní díla a filmová hudba
PodkategorieBalety
Halbreichovo číslo a přípona157bis
Části (věty)
Durata3' 30''
Nástrojové obsazení2112-3130(3121)-Pf-Pf-Archi
Sólový hlas
Obsazení vokálních rolí
Dedikant Nikolská, Jelizaveta
Diplomatický přepis věnování
Poznámka k věnovánízakázka od Jelizavety Nikolské
Původ
Místo kompozice
Rok dokončení1927
Započetí kompozice
Dokončení kompozice
Poslední úprava
Premiéra
Interpret Jakub Hrůša (cond.)
Hrůša, Jakub
Datum premiéry18.12.2011
Místo premiéryPraha, Rudolfinum
Ansámbl Prague Philharmonia
Uložení autografu
Instituce
Místo uložení
Současný vlastník
Poznámka k rukopisuRukopis nezvěstný; party cizí rukou v Archivu ND, Praha.
Vydání
Místo vydání
Vydavatel
Rok vydání
CopyrightBärenreiter, Kassel
Poznámka
PoznámkaMísto vzniku, datum vzniku (pravděpodobně Praha nebo Paříž, 1927) ani datum premiéry baletu nejsou známy. *** Provedeno scénicky nejpozději v roce 1933 (Vinohradské divadlo, Praha; Chicago, USA). Novodobá koncertní premiéra se uskutečnila 18.12.2011 v Praze.
Informace

Ve 20. letech 20. století byl balet nejprogresivnějším žánrem soudobé hudby a hlavní podíl na tom měl legendární ruský impresário Sergej Diaghilev, zakladatel souboru Ballets russes. To samozřejmě nemohlo ujít pozornosti Bohuslava Martinů, který vždy velmi přesně vnímal aktuální vývoj hudby a hudebního divadla. Ještě před svým odchodem do Paříže složil hned šest baletů, z nichž dva – Istar H. 130 (1918-21) a Kdo je na světě nejmocnější H.133 (1922) nacházejí dodnes příležitostné uplatnění na repertoáru českých a zahraničních divadel. Po odchodu do Paříže v roce 1923 se Martinů začal baletu věnovat ještě intenzivněji (jedna z jeho prvních recenzí pro český hudební tisk – ta vůbec nejnadšenější - se týkala provedení Stravinského baletu Svatba v nastudování Ballets russes. V krátkém rozmezí let 1925-1927 napsal Martinů hned pět baletů, z toho tři v jediném roce 1927 – Podivuhodný let H.159, Kuchyňská revue H.161 a Natáčí se H.163. Již to naznačuje neobvyklou produktivitu mladého ambiciózního skladatele. Ještě v době vydání reedice Halbreichova katalogu děl Bohuslava Martinů v roce 2007 se mělo za to, že napsal celkem 15 baletů, z toho jeden hypotetický – Paridův soud H.245 (1935). Nedávné nálezy tento názor výrazně korigují – je to jednak objev kompletní průběhové skici Paridova soudu v archívu Nadace Paula Sachera v Basileji, jednak nález zcela neznámého baletu Ruce v archívu Národního divadla v Praze. Na opisy nástrojových partů psaných cizí rukou, které se našly v dosud nezpracované pozůstalosti Jelizavěty Nikolské v červenci tohoto roku, mne upozornil ředitel archivu Národního divadla Matěj Dočekal. Martinů znal Jelizavětu Nikolskou nejpozději od 1924, kdy tančila titulní roli při světové premiéře jeho baletu Istar. Jak a kdy si Nikolskaja u něj objednala novou skladbu pro taneční revue své baletní skupiny, není zatím známo, jisté je jen tolik, že dílo vzniklo v roce 1927 (dokládá to datace v jednom z nástrojových hlasů) a že na ně autor velmi brzy zapomněl (zřejmě zejména pro jeho nevelký rozsah necelých pěti minut a v důsledku jeho uplatnění na revuálních scénách, tedy mimo koncertní pódia). Již pouhých šest let po vzniku díla píše autor rodině do Poličky v odpovědi na dopis, který se nedochoval, že neví, na jakou jeho skladbu Nikolská tančila, „protože já jsem na Březinovy Ruce nikdy nic nenapsal“ – očividně přitom zaměnil svůj miniaturní balet za cyklus na tehdy slavnou stejnojmennou sbírku básní Otokara Březiny (1868-1929) z roku 1901. Je to o to pochopitelnější, že v té době již plně žil přípravou premiéry svého celovečerního baletu Špalíček . O půl roku později napsal opět z Paříže do Poličky, že mu Nikolská „po návratu z Ameriky“ sdělila, že „ten můj kus měl největší úspěch a bude ho tu tančit v pátek“. Totéž zmiňuje v nedatovaném dopise do Poličky, kde uvádí, že jde „zítra na paní Nikolskou, která tančí též jednu jeho skladbu“. Při této příležitosti Martinů zřejmě dostal darem fotografii s věnováním Jelizavěty Nikolské, ve které nazývá jeho balet francouzsky „Les mains.“ V rukopisných hlasech se vyskytují ještě další jazykové varianty názvu, a sice „Hände“ a „Russische Hände.“ Přesto není o obsahu díla vůbec nic známo. Žádná další reflexe skladatelova setkání s Jelizavětu Nikolskou se bohužel nedochovala, takže nevíme, zda k provedení došlo a jak na ně autor hudby s odstupem času reagoval (i když i nulovou reflexi je možné považovat za svého druhu hodnocení). O tom, že byl Martinů s Nikolskou ve styku průběžně, svědčí mj. jeho dopis Pierru Octavu Ferroudovi, francouzskému skladateli a propagátorovi soudobé hudby, zakladateli významné pařížské Société Triton. Jeho balet (pravděpodobně Jeunesse, složený v letech 1929-33) údajně doporučil v roce 1932 paní Nikolské, která jej nabídla pražskému [Národnímu] divadlu“ . Poslední zmínku o baletu Ruce nalezneme možná v odpovědi dirigenta Karla Šejny na nedochovaný dopis hudebního historika Miloše Šafránka ze 6.7.1955, ve kterém Šejna vyjadřuje názor, že na zmíněném (blíže nespecifikovaném) koncertu se hrála hudba z baletu Istar, který tehdy tančila Nikolská v ND. Ta si asi z baletu část vzala. Není tedy jasné, zda šlo v tomto případě o hudbu z baletu Istar nebo o hudbu z baletu Ruce. Ta každopádně Ruce se svým souborem opakovaně prováděla jako součást celovečerní taneční revue. Kromě výše uvedených provedení v USA a v Paříži ve 30. letech se poslední dokumentované uvedení uskutečnilo 30.4.1941. Poté dílo zmizelo ze světa a vynořilo se v podobě opisu orchestrálních partů až letos v krabici s pozůstalostí Jelizavěty Nikolské v archivu Národního divadla v Praze. Balet není zatím zcela kompletní, s určitostí chybí part 1. fagotu, který však není těžké doplnit podle ostatních nástrojů. Velmi originální obsazení je pro skladby Martinů z 20. let charakteristické, v tomto případě se jedná o 2-1-1-2, 3-1-3-0 s variantou tuby místo 3. pozounu, 2 pf, Vl 1+2 a Vc. Nedá se samozřejmě s jistotou vyloučit, že se v budoucnu v nějakém jiném archivu nevynoří party violy, kontrabasu a případně i bicích, dochované obsazení je nicméně bezpochyby dostatečně reprezentativní a legitimní. Hudebně se balet Ruce řadí někam mezi agresivní energii výrazně žesťové a perkusivní orchestrální skladby Half-Time H.124 z roku 1924 (která také zahajuje v tempu Allegro con brio) na jedné straně a velmi neoklasicky polyfonní balet Podivuhodný let (1927) na straně druhé. Novodobá koncertní premiéra baletu Ruce se uskuteční v rámci Dnů Bohuslava Martinů 2011 dne 18. prosince 2011 na koncertu Pražské komorní filharmonie za řízení Jakuba Hrůšy, prezidenta International Martinů Circle. (Aleš Březina)

Prameny

« předchozí
ID 524 (záznam 1 / 0)
další »