Ve 20. letech 20. století byl balet nejprogresivnějším žánrem soudobé hudby a hlavní podíl na tom měl legendární ruský impresário Sergej Diaghilev, zakladatel souboru Ballets russes. To samozřejmě nemohlo ujít pozornosti Bohuslava Martinů, který vždy velmi přesně vnímal aktuální vývoj hudby a hudebního divadla. Ještě před svým odchodem do Paříže složil hned šest baletů, z nichž dva – Istar, H 130 (1918-21), a Kdo je na světě nejmocnější, H 133 (1922), nacházejí dodnes příležitostné uplatnění na repertoáru českých a zahraničních divadel. Po odchodu do Paříže v roce 1923 se Martinů začal baletu věnovat ještě intenzivněji (jedna z jeho prvních recenzí pro český hudební tisk – ta vůbec nejnadšenější - se týkala provedení Stravinského baletu Svatba v nastudování Ballets russes. V krátkém rozmezí let 1925-1927 napsal Martinů hned pět baletů, z toho tři v jediném roce 1927 – Podivuhodný let, H 159, Kuchyňská revue, H 161, a Natáčí se, H 163. Již to naznačuje neobvyklou produktivitu mladého ambiciózního skladatele. Ještě v době vydání reedice Halbreichova katalogu děl Bohuslava Martinů v roce 2007 se mělo za to, že napsal celkem 15 baletů, z toho jeden hypotetický – Paridův soud H 245 (1935). Nedávné nálezy tento názor výrazně korigují – je to jednak objev kompletní průběhové skici Paridova soudu v archívu Nadace Paula Sachera v Basileji, jednak nález zcela neznámého baletu Ruce v archívu Národního divadla v Praze. Na opisy nástrojových partů psaných cizí rukou, které se našly v dosud nezpracované pozůstalosti Jelizavěty Nikolské v červenci tohoto roku, mne upozornil ředitel archivu Národního divadla Matěj Dočekal. Martinů znal Jelizavětu Nikolskou nejpozději od 1924, kdy tančila titulní roli při světové premiéře jeho baletu Istar. Jak a kdy si Nikolskaja u něj objednala novou skladbu pro taneční revue své baletní skupiny, není zatím známo, jisté je jen tolik, že dílo vzniklo v roce 1927 (dokládá to datace v jednom z nástrojových hlasů) a že na ně autor velmi brzy zapomněl (zřejmě zejména pro jeho nevelký rozsah necelých pěti minut a v důsledku jeho uplatnění na revuálních scénách, tedy mimo koncertní pódia). Již pouhých šest let po vzniku díla píše autor rodině do Poličky v odpovědi na dopis, který se nedochoval, že neví, na jakou jeho skladbu Nikolská tančila, „protože já jsem na Březinovy Ruce nikdy nic nenapsal“ – očividně přitom zaměnil svůj miniaturní balet za cyklus na tehdy slavnou stejnojmennou sbírku básní Otokara Březiny (1868-1929) z roku 1901. Je to o to pochopitelnější, že v té době již plně žil přípravou premiéry svého celovečerního baletu Špalíček . O půl roku později napsal opět z Paříže do Poličky, že mu Nikolská „po návratu z Ameriky“ sdělila, že „ten můj kus měl největší úspěch a bude ho tu tančit v pátek“. Totéž zmiňuje v nedatovaném dopise do Poličky, kde uvádí, že jde „zítra na paní Nikolskou, která tančí též jednu jeho skladbu“. Při této příležitosti Martinů zřejmě dostal darem fotografii s věnováním Jelizavěty Nikolské, ve které nazývá jeho balet francouzsky „Les mains.“ V rukopisných hlasech se vyskytují ještě další jazykové varianty názvu, a sice „Hände“ a „Russische Hände.“ Přesto není o obsahu díla vůbec nic známo. Žádná další reflexe skladatelova setkání s Jelizavětu Nikolskou se bohužel nedochovala, takže nevíme, zda k provedení došlo a jak na ně autor hudby s odstupem času reagoval (i když i nulovou reflexi je možné považovat za svého druhu hodnocení). O tom, že byl Martinů s Nikolskou ve styku průběžně, svědčí mj. jeho dopis Pierru Octavu Ferroudovi, francouzskému skladateli a propagátorovi soudobé hudby, zakladateli významné pařížské Société Triton. Jeho balet (pravděpodobně Jeunesse, složený v letech 1929-33) údajně doporučil v roce 1932 paní Nikolské, která jej nabídla pražskému [Národnímu] divadlu“ . Poslední zmínku o baletu Ruce nalezneme možná v odpovědi dirigenta Karla Šejny na nedochovaný dopis hudebního historika Miloše Šafránka ze 6.7.1955, ve kterém Šejna vyjadřuje názor, že na zmíněném (blíže nespecifikovaném) koncertu se hrála hudba z baletu Istar, který tehdy tančila Nikolská v ND. Ta si asi z baletu část vzala. Není tedy jasné, zda šlo v tomto případě o hudbu z baletu Istar nebo o hudbu z baletu Ruce. Ta každopádně Ruce se svým souborem opakovaně prováděla jako součást celovečerní taneční revue. Kromě výše uvedených provedení v USA a v Paříži ve 30. letech se poslední dokumentované uvedení uskutečnilo 30.4.1941. Poté dílo zmizelo ze světa a vynořilo se v podobě opisu orchestrálních partů až letos v krabici s pozůstalostí Jelizavěty Nikolské v archivu Národního divadla v Praze. Balet není zatím zcela kompletní, s určitostí chybí part 1. fagotu, který však není těžké doplnit podle ostatních nástrojů. Velmi originální obsazení je pro skladby Martinů z 20. let charakteristické, v tomto případě se jedná o 2-1-1-2, 3-1-3-0 s variantou tuby místo 3. pozounu, 2 pf, Vl 1+2 a Vc. Nedá se samozřejmě s jistotou vyloučit, že se v budoucnu v nějakém jiném archivu nevynoří party violy, kontrabasu a případně i bicích, dochované obsazení je nicméně bezpochyby dostatečně reprezentativní a legitimní. Hudebně se balet Ruce řadí někam mezi agresivní energii výrazně žesťové a perkusivní orchestrální skladby Half-Time, H 124, z roku 1924 (která také zahajuje v tempu Allegro con brio) na jedné straně a velmi neoklasicky polyfonní balet Podivuhodný let (1927) na straně druhé. Novodobá koncertní premiéra baletu Ruce se uskuteční v rámci Dnů Bohuslava Martinů 2011 dne 18. prosince 2011 na koncertu Pražské komorní filharmonie za řízení Jakuba Hrůšy, prezidenta International Martinů Circle. (Aleš Březina)