Stará píseň [H 74] spolu s Písní na starošpanělský text [H 87] (1914) patří k početné řadě vokálních miniatur, jejichž kompozici se Martinů horlivě věnoval po své dvacítce. Představují spíše „tradicionalistický“ pól jeho tehdejšího komponování, ale současně se v jednotlivostech vyrovnávají se skladebnými postupy, jež mladý skladatel, chtějící být à jour, mnohem intenzivněji uplatňoval v „pokusnických“ skladbách, vyvolaných k životu okouzlením Debussyho hudbou.
Stylizace klavírního doprovodu ve druhé strofě Staré písně, H 74, (Moderato) navazuje na tehdejší impresionistické partitury Martinů s jejich smyčci a dřevy často vytvářejícími podobným rychlým střídáním dvou tónů v malých rytmických hodnotách celé rozsáhlé (až únavně rozsáhlé) plochy, výsledek zjednodušeného pochopení impresionismu a jeho rafinované zvukovosti. Také časté kladení durového a mollového tónického akordu vedle sebe, zvýrazněné ještě jeho terciovou polohou, signalizuje jeden ze skladebných detailů, jež si Martinů odnesl z mládí až do své zralé tvorby.
Iša Popelka, Bohuslav Martinů: skladby pro Poličku. Praha: Supraphon, 1973, s. 12–13.