V květnu 1936 začal Martinů práci na nové opeře nazvané Julietta aneb Snář, H 253. V té době měl na svém skladatelském kontě sedm oper. Nápad k napsání Julietty vznikl už v roce 1934, v průběhu práce na opeře Hry o Marii, H 236. Tehdy se seznámil s divadelní hrou francouzského dramatika Georgese Neveuxe (1900-1983) Julietta aneb Snář, která mu učarovala zvláštním prolínáním děje skutečného s dějem snovým a fiktivním. Martinů si hru sám přeložil a zpracoval ji v libreto v českém jazyce. První akt opery zhudebnil ještě dříve, než požádal Georgese Neveuxe o souhlas k použití jeho hry. Georges Neveux později napsal: „Nikdy nezapomenu na první setkání. Martinů byl již v té době proslulý. Sám Darius Milhaud mně o něm před tím vykládal jako o jednom z největších hudebníků naší doby. A tak jsem očekával slavnou osobnost. Byl jsem pak zcela překvapen, že jsem se ocitl před mužem tak nejupřímněji skromným, jakého jsem kdy potkal... Domnívám se, že mezi Bohuslavem Martinů a mnou vznikla okamžitá sympatie. Citlivost, kterou jsme vytušili pod jeho zdánlivým klidem, jeho vzácný půvab a jeho prostota - to vše pocházelo z jeho vlasti.“ Neveux, ještě před tím, než dostal nabídku na zhudebnění své hry od Martinů, byl osloven agentem Kurta Weilla, který chtěl Juliettu upravit jako hudební komedii. Jakkoliv dal Weillovi svolení k užití, po setkání s Martinů své rozhodnutí změnil. „Martinů měl zjevně Juliettu rád a hru umocnil v půvabu a hloubce. Udělal z ní mistrovské dílo a já jím byl přímo oslněn.“, vzpomíná Georges Neveux. Premiéra opery se uskutečnila 16. března 1938 v Národním divadle v Praze. Na jejím provedení se podílela tehdejší umělecká „esa“; režie Jindřich Honzl, choreografie Josef Jenčík, scéna František Muzika, dirigent Václav Talich. Sám Honzl charakterizuje operu následovně: „...Je to dílo francouzského ducha v tom smyslu, že představuje snový děj o neukojitelné touze a lásce k vysněné Juliettě, kterou nenahrazuje skutečná Julietta – a že představuje tento věčný a tragický námět ve hře, která je sama úsměv...“
Týden po pražské premiéře píše Martinů Talichovi: „V dnešní době, kdy se každý staví nad dílo, je tolik radostné poznání, že lze najíti někoho, kdo vycítí, co dílo žádá a kdo se dovede jaksi podříditi, jako i já sám jsem se podřídil a hledal jsem vyjádřiti to nejtajnější, nejskrytější, co je v umění, poezii, tu křehkou věc, jež nesnese doteků než od těch, kteří ji hledají a potřebují pro svůj život a kteří k ní přistupují jako k tomu nejkrásnějšímu, co může lidský život dáti a kteří ji chtějí přetvořiti, ale přijímají ji tak, jak je, v té čisté formě nepostižitelnosti a krásy absolutní, kde všechny lidské momenty jsou už zbytečné. Já jsem si byl dobře vědom nebezpečí, ale přesto jsem nehledal nic jiného, než abych se alespoň na několika místech dotknul této krásné vidiny a abych nikde neporušil to jemné kouzlo, kterým vyznívá tento sen a věděl jsem i o velkých požadavcích. Jsem proto tolik rád, že jsem u Tebe našel porozumění a že jsi všem, kdož s Tebou pracovali, ukázal cestu a že jsme všichni poněkud zapomněli na sebe a ponořili se do tohoto zvláštního snu.“
Orchestrální suita z opery Juliette, H 253, vznikla v roce 1969. Její autor Zbyněk Vostřák vybral z operní partitury řadu ucelených, výrazných orchestrálních partií a skloubil je do třídílné svity. Jeho úprava zcela respektuje skladatelovu originální předlohu a nevkládá do ní jiné hudební prvky. První věta začíná podobně jako předehra k opeře motivem „snu“ v působivě barevné hře sólového fagotu, který je spolu s anglickým rohem a hobojem, hlavním sólovým nástrojem této části. Druhá věta patří „Juliettě“ a jejímu tématu. To poprvé zazní po krátkém orchestrálním úvodu v sólové flétně. Na konci třetí věty se ozve sólové violoncello, které hraje velkou roli v celé opeře. Závěr svity se rozplyne jako Michelův sen o dívce Juliettě.
Lenka Foltýnová, program koncertu Festivalu Bohuslava Martinů, 19.– 20.12. 2002