Z tvorby Bohuslava Martinů pro hlas a klavír jsou bezesporu nejznámější cykly na texty lidové poezie Nový Špalíček, H 288, Písničky na jednu stránku, H 294 a Písničky na dvě stránky (H. 302). Přesto by bylo mylné se domnívat, že si Martinů pro své písně vybíral pouze tento typ textů. Před odchodem do Paříže zhudebňoval texty básníků české a německé literatury devatenáctého století (Josef Václav Sládek, Adolf Heyduk, Johann Wolfgang von Goethe, Heinrich Heine, Detlef von Liliencron), po roce 1923 se přiklonil k básníkům francouzským (Guillaume Apollinaire, Jean Aicard, F. de Gramont). Ke kompozici pro toto obsazení se Martinů s přestávkami vracel po dobu více než třiceti let (první píseň je z roku 1910, Písničky na dvě stránky uzavírají tuto část tvorby v roce 1944). Většina z téměř stovky písní pro hlas a klavír pochází z mládí a některé jsou ještě poznamenány kompoziční nezralostí skladatele. Písně vznikaly příležitostně, ať již v souvislosti s milostným vzplanutím skladatele, či jako dárek blízkým přátelům.
Dvě balady na texty lidové poezie (H. 228) jsou určeny Olze Borové-Valouškové, která Martinů očarovala ve Smetanových operách v Národním divadle již v roce 1910. Prostřednictvím hojných dedikací (celkem 12 písní na různé texty) si chtěl Martinů nejspíše otevřít cestu do srdce této zpěvačky. Dvě balady by se již daly přiřadit k známé trojici shora uvedených písňových cyklů – jsou zhudebněny s obzvláštní citlivostí skladatele pro baladický obsah textu a zároveň je zde již rozpoznatelný hudební jazyk posledních vrcholných cyklů. Tyto dvě písně z roku 1932 bývají bohužel často přehlíženy.
Program koncertu Festivalu Bohuslava Martinů, 8.12. 2004