Serenáda pro komorní orchestr patří k nejtypičtějším neoklasickým skladbám Bohuslava Martinů. Je výpovědí o skladatelově kompoziční vyzrálosti na počátku třicátých let a zároveň poctou jeho pařížskému učiteli a příteli Albertu Rousselovi, jemuž je věnována. Obdiv, který Martinů ke svému učiteli cítil, vyjadřují jeho slova, která v roce 1937 otiskl v článku časopisu La Revue Musicale:”...Vše, co jsem přišel hledat do Paříže, jsem u něho nalezl a nadto mi jeho přátelství bylo vždy nejcennější posilou. Přišel jsem k němu hledat řád, průzračnost, úměrnost, vkus a jasný, přesný citový výraz, vlastnosti francouzského umění, jež jsem vždy obdivoval a jež jsem chtěl co nejdůvěrněji poznat. Velký umělec, jímž byl, měl všechny tyto vlastnosti a velkoryse, velmi prostě a velmi přirozeně mi je poskytoval ze svých vědomostí...”. Také Roussel nešetřil při hodnocení skladby slovy obdivu a chvály a po premiéře Serenády dokonce prohlásil:”Ma gloire, ca seka Martinů”. (Mojí slávou bude Martinů.) S mimořádným úspěchem se setkalo první provedení také u obecenstva, které proběhlo v roce 1931 s orchestrem Waltera Strarama. Čtyři krátké věty jsou svým charakterem imitací miniaturizované formu symfonie období klasicismu a jejich přímo rozmarná nálada odpovídá dobové atmosféře pravé serenády. Ve všech větách je také zastoupen koncertantní prvek, jehož obliba je u Martinů patrná až do čtyřicátých let. Zde jej vyjadřuje střídání dvou skupin nástrojů ve stylu concerta grossa a zvláště užití dvou koncertantních houslí. Přes polytonalytu a častou kontrapunktickou sazbu skladba upoutá svou lehkostí a bohatou a hravou melodickou invencí. Dokonalá instrumentace zaručuje zvukovou barevnost, která dosahuje v dvanáctiminutové skladbě obdivuhodné pestrosti. Je skutečně reprezentativním dílem tohoto období a plodem tvrdého studia předcházejících let.
Jana Honzíková a Sandra Bergmannová, program koncertu Festivalu Bohuslava Martinů, 10. 12. 1999