Ve dvacátých letech vstoupila zejména ve Francii do světa umění také inspirace technikou a sportem. ‘Clair de lune’ nebo ‘La Mer’ už přestávala být témata, o které by se zajímala tehdejší moderní společnost. Byl to prudký vývoj vědy a techniky, která umožnila lidem žít rychleji a mít více volného času, pěstovat sport atd. Mladí skladatelé se ve svých dílech k tomuto směru přihlásili především svým antiromantickým postojem, novými rytmickými a dynamickými prostředky. Např. Arthur Honegger napsal v roce 1923 symfonickou skladbu Pacific 231, oslavující nejsilnější a nejrychlejší lokomotivu té doby a o pět let později si zvolil sportovní tématiku v další symfonické skladbě Rugby. Ruský futurista Alexandr Mosolov napsal roku 1928 krátkou symfonickou báseň Slévárna oceli a Darius Milhaud složil v roce 1919 písňový cyklus Machines agricoles, jako vyjádření obdivu nad zemědělskými stroji.
Bohuslav Martinů se chtěl také připojit k těmto dobovým tendencím, jimiž byl fascinován. V roce 1924 složil orchestrální rondo Half-Time, H 142, v němž vstoupil na půdu nového výrazového světa. Opouští subtilní barevnost impresionismu, zdůrazňuje přehlednost formy a povyšuje rytmus na důležitý stavebný prvek. Také symfonická skladba La Bagarre (Vřava) vyšla z těchto nových tendencí. Vznikla v Paříži roku 1926 a vzbudila okamžitě zájem dirigentů. Velké přání zařadit La Bagarre do jednoho ze svých koncertů v Londýně 1928 projevil také Václav Talich. Světové premiéry díla se však ujal již v listopadu roku 1927 Sergej Kusevickij s Bostonským symfonickým orchestrem. Skladba byla v Americe přijata s obrovským nadšením nejen pro hudbu samotnou, ale možná i díky skutečnosti, že Martinů tuto skladbu dodatečně dedikoval tehdy tolik populárnímu Charlesi Lindberghovi, resp. jím uskutečněnému prvnímu přeletu přes oceán.
V koncertním programu premiéry v Bostonu se Martinů o skladbě vyjádřil: ”La Bagarre je nabita atmosférou pohybu, elánu, vřavy, návalu. Je to pohyb velkých mas v nekontrolovatelném, násilném běhu. Věnoval jsem skladbu památce Lindberghova přistání v Bourgetu, což odpovídá mé imaginaci a vyjadřuje jasně její účel a vývoj. V Half-Time, který je symfonickým rondem, zpodobil jsem napětí diváků při fotbalové hře. La Bagarre je vlastně obdobný syžet, ale znásobený, přenesený na ulici. Je to bulvár, stadión, masa, množství, které je v deliriu a oblečené jako jediné tělo. Je to chaos, v němž panují všechny pocity nadšení, boje, radosti, smutku, údivu. Je to chaos, ovládnutý společným citem, neviditelným svazkem, který tlačí všechno kupředu, který hněte množství masy do jediného prvku, plného neočekávaných, nekontrolovatelných událostí. Je silně kontrapunktický. Všechny zájmy, velké, malé, zmizí jako vedlejší témata a splynou současně v novou skladbu, v nový výraz síly, v novou formu mocné, nepřemožitelné lidské masy. Ale La Bagarre není popisná hudba. Je podrobena skladebným zákonům; má své hlavní téma, tak jako lidský dav má své téma nadšení, které řídí pohyb. La Bagarre je, správně řečeno, triptych, v němž střední věta, obyčejně volná, je nahrazena ve zřejmě zpěvnější části rychlejším tempem, než má část první a třetí, která končí v násilné Codě (Presto).”
Sandra Bergmannová, program koncertu Festivalu Bohuslava Martinů, 17. a 18. 12. 1998