Rukopis skladby Ukolébavky, H 114, je nezvěstný. Existuje však soubor skic několika skladeb, které vznikaly na stejném místě v nepřetržitém časovém úseku. Harry Halbreich tyto skladby seskupil pod katalogové číslo a dal jim německý název s upozorněním, že se nejedná o totožnou kompozici Tři ukolébavky, H 146bis, datovanou až do roku 1925.
Že jde o samostatnou kompozici dokládá fakt, že skladba je známá z několika pramenů: V rukopisném soupisu děl skladatele z roku 1919 (MarBo 1919-00-00) se nachází záznam jedné z částí – Vlčkova ukolébavka. Sám Martinů se o skladbě zmiňuje v dopise adresovaném České akademiio věd a umění z roku 1920 (AVČR 1920-02-15), kde informuje o budoucím provedení cyklu v Osvětovém svazu. V dopise z července 1921 (RieL 1921-07-07) děkuje Louisa Riedlová Bohuslavu Martinů za zapůjčení skladby a těší se, až ukolébavky koncertně provede. V lístkovém katalogu skladeb Bohuslava Martinů sestaveném Karlem Šebánkem roku 1938 (Šeb 1938-00-00a) je Martinů rukou připsána poznámka „dokončeno“ a „rukopis“. Vydavatelem měl být M. Urbánek. S tímto vydavatelstvím poté proběhla korespondence (únor 1931), v níž je projednávaným dílem jakýsi cyklus dětských písní na texty Des Knaben Wunderhorn (8 lehčích dětských písní), jehož definitivním titul bude upřesněn.
Jana Burdová, 2025