Balada k Böcklinovu obrazu „Villa na moři“, H 97, trvá asi patnáct minut a byla inspirována obrazem Vila u moře od švýcarského malíře Arnolda Böcklina. Tato kuriozita si sotva zaslouží svůj podtitul „Symfonický tanec“, protože obsahuje jen málo symfonického vývoje a zcela postrádá jakýkoli taneční materiál. Pojetí klavíru je poněkud bizarní, jak již naznačuje úvod díla. Tři tlumené akordy es, g a c moll plného orchestru vystřídá pět taktů sólového klavíru hrající jemné synkopované akordy es pouze s doprovodem basového bubnu. Chvíli poté je klavír zdařile začleněn do textury skladby, buď doplňuje časté tremolo horních smyčců, nebo zdvojuje violoncella a basy. Později se začne znovu prosazovat a vyměňuje si s orchestrem krátké fráze na malém prostoru. Na konci Balady dosáhne naprosté dominance.
Název Böcklinova obrazu sugeruje malebný výjev, ale ve skutečnosti je autorova vize zcela odlišná. Vila je jen částečně viditelná v pozadí za zástěnou stromů, které bičuje vítr. Zdá se, že je podvečer a ze zapadajícího slunce zbývá jediný paprsek. Vlnící se moře naznačuje, že se bouře buď blíží, nebo je na ústupu. V popředí se o skálu zamyšleně opírá osamělá ženská postava. Celý obraz je temný, gotického rázu a poněkud tísnivý. Jeho náladu dobře vystihuje opakovaný sled tří motivů, které tvoří hlavní část Martinů skladby. Po synkopických klavírních akordech se ve spodních smyčcích objeví první téma, kroutivé a hranaté. Doprovází ho tremolový doprovod houslí a viol, typický pro Martinů orchestraci této doby, ačkoliv jeho rozpačité, podivně expresivní intervaly zachycují rovněž ducha Tintagila. V několika ohledech Balada působí skutečně jako spojení Martinů rané straussovské fáze a novějších impresionistických sklonů.
[…]
V porovnání se strhujícím mistrovstvím instrumentální barvy, které předvedl Martinů v Nipponari [H 68], nebo zvukovou atraktivitou H 90 [Skladba pro velký orchestr] je poněkud krotký a nevýrazný zvukový svět Nokturna a Balady zklamáním. Je pravda, že Martinů usiluje v obou skladbách o pochmurnou atmosféru, k čemuž se střídmá orchestrální zvukovost, v níž jsou opět vynechány trubky, dobře hodí. Přesto se zdá, že jej opustil neomylný úsudek o barvě zvuku, který projevoval ještě před několika lety: některá gesta v těchto pozdějších skladbách jsou těžkopádná a neuspokojivá. Nokturno a Balada jsou nejstaršími orchestrálními skladbami, které kdy byly provedeny. Zaslouží si však spíše příležitostné vyslechnutí, protože přes svou nepochybnou neobratnost mají jistý půvab a nepopiratelnou fascinující hodnotu pro každého, kdo se zajímá o skladatelův vývoj.
Michael Crump, Martinů and the Symphony, Symphonic Studies No. 3, Toccata Press, London, 2010, s. 28–31. [zkrátila a přeložila Jana Burdová, 2024].