Bohuslav Martinů komponoval Smyčcový kvartet č. 2 poměrně dlouhou dobu (přes osm měsíců). Teprve loňský nález neznámé první verze této skladby s datem "Février 1925" na titulní straně partu 1. houslí vnáší světlo do této záhady – Martinů v tomto období složil dva kompletní, s výjimkou pomalé druhé věty od sebe naprosto odlišné kvartety. Současný vlastník, violoncellista Jan Vogler, zakoupil oba autografy od obchodníka s cennými manuskripty na Floridě, aniž by byl předem informován, že jde o neznámou ranou podobu díla. Jakmile to zjistil, informoval o tom obratem Institut Bohuslava Martinů, který po dohodě s nakladatelstvím Universal Edition Wien, nositelem nakladatelských práv na finální verzi díla, nechal skladbu profesionálně přepsat. V novodobé premiéře zazněla 4. srpna 2020 na festivalu komorní hudby v německém Moritzburgu.
První verze má svou strohostí a disonantností blíže Smyčcovému triu č. 1, H 136 (1923) než finální verzi Smyčcového kvartetu č. 2. Vyznačuje se častým střídáním taktů, oscilací melodických floskulí kolem vzájemně se lišícího tónového jádra, silnou disonantností, vyplývající z výrazně chromatického vedení hlasů, polytonalitou, občasnými paralelními postupy hlasů, členěním hudebního vývoje do krátkých od sebe oddělených bloků. Jde o svrchovaně zajímavé dílo, blížící se stylem tehdy aktuálním tendencím Neue Sachlichkeit, tedy do jisté míry o skladbu záměrně věcnou a značně neosobní. Příznačná je pro ni též místy dosti symfonická sazba.
V první větě Martinů exponuje hlavní téma, které je Petruškovi mnohem příbuznější, než tomu bylo v případě "rozloženého trojzvuku" v úvodu Halftimu, H 142 (1924). Jde konkrétně o téma z části Tanec vozků ze 4. obrazu baletu Igora Stravinského. Charakteristická je pro ně sestupná melodie v rozsahu kvinty, připomínající melodiku ruských lidových písní. Ze stejného výrazného tématu vychází také druhá věta, je v ní však natolik augmentováno, že nevzbuzuje žádnou bezprostřední asociaci se Stravinského Tancem vozků a proto ji patrně Martinů ponechal ve finální verzi díla naprosto beze změny. Zcela jinak je tomu ve třetí větě, kde se Martinů opět příliš zřetelně přiblížil hlavnímu tématu první věty a lze předpokládat, že ji právě z tohoto důvodu ve druhé verzi Smyčcového kvartetu č. 2 radikálně přepracoval.
Druhá verze je věnována Novák-Frankovu kvartetu a Martinů jí získal nejen obdiv svých skladatelských kolegů (Paul Hindemith ho často hrál se svým kvartetem Hindemith-Amar, Iša Krejčí ho přivítal jako ideální vyjádření hudebního programu skladatelské skupiny Mánesovců), ale také první smlouvu s významným zahraničním nakladatelem – vídeňskou Univerzální edicí. Rovněž jako raná verze má výbornou nástrojovou sazbu a je brilantně napsána i z hlediska kompoziční techniky. Všechny tři věty jsou jasně členěny do přehledných bloků, oddělených od sebe výraznými zářezy, zejména dvojčárami a generálními pauzami.
Světovou premiéru finální verze uskutečnilo Novák-Frankovo kvarteto v Berlíně dne 12. 10. 1925, tedy pouhých třináct dní po dokončení díla. Následující častá provedení na významných pódiích pomáhala budovat pozici Bohuslava Martinů v mezinárodním kontextu.
Aleš Březina, Martinů Revue, 3/2020