Roku 1923 odešel Bohuslav Martinů do Paříže, kde navázal kontakt se svým budoucím učitelem Albertem Rousselem. Nasál tu vlivy tehdejší moderní hudby a podařilo se mu zde dosáhnout syntézy snah soudobé evropské avantgardy s duchovními a výrazovými tradicemi hudby české. Tyto vlivy jsou patrné právě v Koncertu pro klavír a orchestr č. 1, H 149, který je věnován Janu Heřmanovi. Vyzařuje z něj okouzlení avantgardní Paříží a jazzem (zejména ve třetí větě). Koncert vznikl v letních měsících roku 1925 a jak naznačuje rukopis klavírního partu, ve hře byl i druhý název koncertu Fantazie, kterého se nakonec skladatel zřekl. Vedle jazzové inspirace je skladba zároveň příkladem martinůovských návratů do minulosti – doby mozartovské a předmozartovské. Na rozdíl od novoromantických brilantně pojímaných klavírních koncertů se zrodilo hravé concerto, které neaspiruje na vyhrocenou kontrastnost sonátové struktury, ale akcentuje vtip a plynulost hudebního proudu s přirozenými důsledky výrazovými. Pozoruhodné jsou zde styčné body mezi moderním cítěním a kontrapunktickou technikou. Klasická forma se tu snoubí s moderní dynamikou, harmonií a tematickým rozvíjením. Premiéra se konala dne 21. listopadu 1926 v provedení tehdy již slavného Jana Heřmana a České filharmonie pod taktovkou Roberta Manzera. V Paříži koncert zazněl dne 11. února 1928 v rámci koncertní řady Concerts Colonne. Martinů toto provedení komentuje: „Bylo to moc slavné, divadlo bylo nabito, plno lidí. Byla tam paní Osuská, skoro celá legace i konzulát, celá kritika, česká i mnoho z Francouzů, a mělo to velký úspěch. Ta slečna Descaves to hrála moc hezky, ačkoliv je ještě docela mladé děvče a nastudovala to zpaměti. Dirigent Pierné, už je takový starý pán, šedivý, všude mně vychvaluje, byl moc spokojen a já také...Měl jsem lóži a přišel tam ke mně také můj učitel Roussel... říkal, že takový úspěch už neměla v těchto koncertech žádná novinka dávno.“ Tentýž názor sdílela i tehdejší dobová kritika.
Lenka Foltýnová, program koncertu Festivalu Bohuslava Martinů, 7.12. 2003